Dnes ráno otevíráme dopis a... přichází od Dominicy Pavlovny, oznamuje smrt svého syna. Z novin už jsme věděly, že se zabil dýkou, ale jeho matka neříká nic o příčinách. Jsme zděšené, jak říct Dině, že její bratr zemřel.

Během nemoci prosil, aby poslali jeho fotografii Moussii „kterou stále bez naděje miluje od dětství". Dominica Pavlovna připojuje tyto nepříjemné, překvapující a podivné řádky.

[Škrtnuto: Píše, prý vžd]

Držel, prý, mou fotografii u sebe. Nechci to vědět; ničemu tomu nerozumím.

Dině říkáme jen, že umírá. Vycházím s ostatními, máma a má teta jedou do Monaka a já s Mačenkou jdeme prohlédnout vilu 55, která je opravdu krásná a půvabná, a když se přidají ty dvě velké místnosti, bude nádherná. Prohlížíme a zkoumáme dům, pavilon, stáj, zahradu, všechno. Za sedm dní budou další nabídky, bojím se, že nám ji někdo přebere. Nuže, to bude osud, nemáme mít vilu v Nice. Abych mluvila střízlivě, nevím, zda se mám nad tou koupí smát, nebo plakat. Naše postavení v Nice je ubohé; doufala jsem, že změna přinese zlepšení, ale s vilou se nic nemění. Copak mi Pánbůh neprojeví milost a nedopřeje nám žít, jak si přeji? Procházíme se tam, na terasách, čekáme na kočár a na Dinu, která přijde za dvě hodiny, a když už jsme (hnědé šaty, pěkně) netrpělivé z čekání na promenádě pěšky. Téměř nikdo tam není. Nice je nudná, je tu málo lidí, anebo se schovávají. Máma odjela do Monaka vrátit kněžně Suvorovové peníze, které jí ta půjčila. Pořád si povídají, a kněžna víc než máma, minule ji donutila, aby od ní peníze vzala, a když jí máma řekla: — Neznáte mě. — Mýlíte se, znám vás velmi dobře. Přála bych si, aby se Dina o té smrti dozvěděla až po koncertu u Derviesových. Tak moc se tam chci dostat. Kéž by nám Pánbůh dovolil koupit tu 55. Diadia ji s námi navštívil, myslím, že závidí. Nikdy jsem na lidi nepomýšlela špatně, ale donutili mě myslet špatně, ti z domu tím, že říkají, že ten a ten závidí nebo pomlouvá a tak dále.