Neděle, 22. února 1874

Do kostela. Jdu do města sama, lépe řečeno, v doprovodu Pratera, který velmi vážně zaujímal čestné místo po mém boku. Nepříjemný vítr a prach.
Máma jde na několik návštěv, k paní Allenové jdu nahoru s ní. Máma, paní Allenová a paní Howardová, kterou jsme tam zastihly, na jedné straně, a pan Allen, mladý Allen, Tebbitt a já na druhé.
Je tomu celá věčnost, co jsme se zastavily u hudby, dnes jen procházíme kolem.
Novomanželé k nám ve dvě přišli na svatební návštěvu a my jsme byly doma.
Jdeme do London House, máma, teta, Dina a já, odtamtud ke hraběnce de Mouzay, která je velmi nemocná. Tam potkáváme paní Balagny, která se mě, když přišla řeč na mou postavu, ptá, proč nosím poprsí tak vysoko; tak jsem odešla do pokoje a ukázala jsem jí, že jsem prostě tak rostlá. Podivila se, ale utěšila mě, že to s věkem přejde. Hlupačka, má myslím měšec s jedinou pětikopeječkou.
V osm hodin na dobročinném bazaru Masséna, který dnes večer pokračuje, stejně jako tombola. Dámy mají tytéž róby, protože jsou sladěny s pavilonem. Koupila jsem si spoustu losů a vyhrála spoustu maličkostí. Byla jsem trochu rozzlobená, když jsem viděla ošklivou Le Bec na tribuně a sebe v davu.
Kněžna je stále stejně milá; je tam mladý
kníže Tchetvertinski, který je úplně jako Chilovski, stejný způsob řeči. Woerman byl skoro celou dobu s námi, blízko mě. Je tak hloupý, že nechápe ani společenské nesmysly; po půl hodině mi přišel nudný a já mluvila stejně hloupě jako on, takže jsme si rozuměli.
Máma říká, že za mnou stále chodí, aby vzbudil žárlivost Le Bec. Div mě nedonutil zčervenat kvůli Tchetvertinskému. Jaké dlouhé jméno, budu mu prostě říkat kníže.
Zahrada je osvětlena jako ve dne, pak bengálskými ohni a elektrickým světlem. Člověk se cítil daleko od Nice, myslela jsem, že jsem v Badenu. Několik hudeb. Nedalo se uvěřit, že jsme v Nice, člověk se cítil přenesen jinam, daleko, na vídeňskou výstavu nebo do Badenu. Dýchalo se mi volně.
Hledala jsem Lambertyeho, jsem na něj zvyklá a připadá mi neuvěřitelné ho nevidět; stal se nezbytným doplňkem všech mých vyjížděk a nudím se, když ho dlouho nevidím. Dnes večer tam nebyl, ale rychle jsem na něj zapomněla.
Byla jsem však rozzlobená, ale ze závažnějších příčin, kvůli našemu životu.
Baron nás přepadl u jednoho stánku, museli jsme si za každou cenu něco dát. Teta odmítala, tak dal přinést šampaňské, a když ho chtěla zaplatit, zaplatil ho sám, sto franků. Pořád jen vypráví, kolik utratil – jaké nicotné stvořeníčko!
Máma má vášeň pro otrhance, chodila s paní Anitchkoffovou, chůvou a těmi špinavými dětmi. Le Bec mi posílala velmi vlídné úsměvy. Čemu vděčím za to štěstí? Dina říká, že mě při odchodu dokonce pozdravila.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „nonsenses“. ↩