Pondělí, 16. února 1874

Od osmi hodin sním s otevřenýma očima, že mám šest miliard. Ach, jak jsem s nimi dobře naložila!
Čekám na slunce, objeví se velmi slabý paprsek; vstávám, je skoro deset hodin.
Auguste přijíždí celý v kostýmu a my vyjíždíme. Trochu prší a já jsem si vzala černý nepromokavý plášť, který byl docela pěkný, Dina je v bílém, máma v modrém a Walitský prostě jako každý den, Paul na kozlíku. Na okamžik déšť přestane a pak zase začne, to je opravdu otravné, nicméně – „nebudeme odkládat karneval“ – a koná se. Na tribunách je málo lidí, to se dá pochopit, když prší, ale kočárů je mnoho a jsou elegantní, alegorických vozů je velmi mnoho a jsou velmi krásné, jízdní průvody i lidé pěšky jsou velmi originální a hezcí.
Kdyby bylo hezké počasí, karneval by byl nádherný. Bylo tam pět orchestrů, ale ostatně nebudu popisovat všechno, to je nemožné, uschovám si noviny, které o tom budou psát. Chtěla jsem zasypat Le Bec, barona a hraběte, a nepodařilo se mi to.
Le Bec a baron byli na prefektuře s celou společností, Souvoroffová, Galvová atd. a dokonce Andrej Nikolajevič, hodný stařec vždy se Souvoroffovými. Rozumí se samo sebou, že před tou tribunou byla bitva nejzuřivější, ale protože pršelo, neviděla jsem skoro nikoho, jen slečnu de Galve, Choupinského, Angličanku, pana de Galve a Andreje Nikolajeviče. Házeli nám spoustu kytic, zvlášť ten hodný stařec, který musí být velmi zábavný, a pan de Galve. Ten poslední se mi nesmírně líbí, chtěla bych, aby byl můj přítel, musí být dobrý a veselý. Teta, Mášenka a Stiopa jsou na tribuně, potom vyprávěli, že se na tribuně mezi sebou bili velmi zuřivě, zuřivěji než jinde, a muselo to být okouzlující. Souvoroffová hodila několik kytic tetě s malými úsměvy.
Všichni se bavili a rozjařili, jednou za rok je dovoleno šílet. Já jsem insanire jako první a velmi jsem se bavila, ačkoli tam bylo velmi málo známých. Neviděla jsem ani Lambertyeho, přitom tam byl v kočáře bez masky a Paul říká, že ho tak obházel, že ubožák prosil o milost.
Když jsem naposledy projížděla před prefekturou, házela jsem jen kytice, téměř tam nikdo nebyl a hodně pršelo; ale jak jsem právě hodila několik květin, aniž jsem viděla na koho, ta osoba zvedne masku, sama o sobě průsvitnou, drátěnou, a já poznávám Le Bec! Jaká husa. Bylo to trapné a nemohla jsem si pomoci, pršelo a bylo okolo páté, a pod maskou, přes železnou masku, jsem dobře neviděla, kdo to je. Nevadí, tím lépe pro ni. Nahlas a opakovaně jsem projevila lítost nad baronem a hrabětem. To jsou ale hlupáci, myslí si, že mě škádlí s Lambertyem, ale rozesmívají mě a baví.
Když už je máma v posteli, přijdu k ní, mluvilo se o mužích a máma vychvalovala Soriovu krásu, já jí říkala, že dávám přednost dokonce hraběti de Lambertye. Pak říká, že v mém věku by jí bylo milejší, kdybych se zamilovala jako do Soriho, tak si člověk může myslet nebo zazpívat romanci nebo něco takového, ale tady není nic, ani na boty se nedá myslet, protože ani on, ani my nemáme nic. Fuj! jako Tormosoff.
Chtěla bych vědět, jestli si opravdu myslí, že se zamilovávám.
A nakonec, pravdu řečeno, když na to přijde, dávám přednost Lambertyeovi před Soriem. Hodně bych dala za to, abych věděla, proč se na mě dívá, škádlit mě je absurdní, vždyť se dívá on. Smiluj se! Kdo mi řekne, proč se na mě dívá, a moji voli, a krávy, a můj bílý obličej a černé obočí. Máma mi to často vyčítá, totiž toho hraběte. – Jsem přece docela nevinná. –
Když jsem ležela u mámy na posteli, padlo jméno Hamilton a já tam ještě zůstala. Nemohu ani vyjádřit, ani si vysvětlit radost, kterou mi působí dává jeho jméno. Usmívám se, jsem šťastná a třesu se jen před okamžikem, kdy se o něm přestane mluvit.
Zvláštní věc, od té doby, co jsem to jméno na mě vždycky působilo dojmem a zdálo se mi mimořádné, výjimečné, sympatické. Nikdy mě neomrzelo poslouchat příběh té lady Hamiltonové, milenky Petra Velikého, který dědeček vyprávěl a vypráví tak často a tak monotónně. Je to už dávno. Když jsem ho ještě neviděla, Hamilton mi vždycky rozbušil srdce a připadal mi známý, příbuzný. Na závodech v Badenu (nevyčerpatelný pramen vzpomínek) si pamatuji, jak mi Rémy řekl: „Právě jsem mluvil s vévodou z Hamiltonu“ – stalo se ve mně něco zvláštního, ne že bych ho tehdy milovala, vůbec ne, ale bylo to vždycky to kouzelné jméno.
Vložený listNote de Marie, imprimée en bas de page dans Mon Journal
Na takové věci jsem nemyslela, nic jsem o nich nevěděla, bylo mi dvanáct let.
Pak si pamatuji jeho záda, když stál uprostřed trávníku před tribunami, šňůrku od kukátka, a ještě si pamatuji, že mi jeho kabátek připadal velmi tlustý. Pak si ho pamatuji u Kazaïho, když jsem tam procházela s Matilditou, pak jedno ráno v osm hodin u konverzačního domu v kalhotách zastrčených do bot, pak v kočáře, když se zastavil u obchodů. Ach, na to si vzpomínám tak dobře, zdá se mi, že vidím ty velké stromy, tu promenádu ještě opuštěnou a tichou, ty napůl otevřené obchody, a jeho koně, kteří už stojí, ale ještě přešlapují, potřásají hlavami a cinkají rolničkami, a jeho posazeného vysoko nahoře a cestu vlevo a potůček u cesty a malé můstky, a slunce a jasně modrou oblohu prosvítající mezi stromy... A proč si to tak dobře pamatuji
a stín, který na stezku vrhala lavička pod stromem, a trávu, a každý suchý list na zemi a každé zrnko písku. Jedním slovem všechno, co toho rána ten kočár obklopovalo. Přitom jsem tehdy na nic nemyslela, vůbec na nic, nikdy jsem tehdy nepomyslela, že bych se mohla stát ženou a že bych mohla milovat, žila jsem životem dítěte, a proč se on a všechno, co ho obklopovalo, tak dobře vrylo do paměti. Proč si nepamatuji stejně dobře někoho jiného...
Protože vévoda z Hamiltonu byl, je a bude pro mě stvořením mimořádným, výjimečným, božským a...
Nikdy neskončím.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „semel licit in anno insanire“ (tak v textu; zřejmě licet) – karnevalové heslo. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka – Marie používá latinské „insanire“ (šílet) jako francouzské sloveso, proto zůstává v originále. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „and I could not help it, it rained and it was about five, and under a mask through an iron mask I could not well see who it was. Never mind the better for her.“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miserere !“ – úvodní slovo Žalmu 51 („Smiluj se nade mnou, Bože“), Mariino zoufalé zvolání. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩