Neděle, 15. února 1874

Včera jsem nic nenapsala. Vyjela jsem jako obvykle v kočáře, nechala jsem vyřídit Hitchcockové, že s ní nepůjdu na procházku.
Den byl šedivý a hrozil deštěm, ale já pořád doufala.
Ke konci lekce mi Brunet řekl, že dnes večer v klubu Méditerranée dávají vídeňské dámy koncert. Protože velice ráda chodím do toho klubu, lhostejno z jakého důvodu, neboť je tam vždy velice vybraná společnost, propustila jsem Bruneta a Leclerca deset a patnáct minut před časem. Jdu říct, že musíme dnes večer jít, nebo aspoň že musím jít s tetou. Jdu se tedy oblékat, strávím hodinu česáním, chtěla jsem nový účes, ale vrátila jsem se ke starému, který se na mě zlobil, že ho chci opustit, a podařil se teprve nadesáté (modré šaty, záda moc sluší, celkově sluší). Jedeme ve dvou. Vcházíme, sál je plný, ne tolik jako tehdy večer na „Hernanim“, ale plný. Rozhlédnu se po sále; velkou galerii zaujala kněžna Souvoroffová, pronajala si ji celou a pozvala svou společnost. Její sestra, Galvová, slečna de Galve, Falkensteinová, Rudiger, Le Bec s matkou a baronem, kníže Gagarine se ženou, slečny Roslowleffovy a spousta mužů.
Ta galerie byla opravdu skvělá, jsou šťastní. Pak jsem se obrátila k sobě a naplno uviděla svou bídu. Byly jsme doslova samy, samy, samy; ani jedna známá duše; nikdo. Nejraději bych se byla schovala pod křeslo, nikdy předtím, zdá se mi, jsem se necítila tak nešťastná. Duchaplní lidé by se mi jistě vysmívali.
„Považovat společnost, tu sebranku vycvičených opic, herců, lidí bez srdce, falešných a já nevím čeho ještě, za štěstí!“
To by řekli, ale buď lžou, anebo nikdy
nezažili to, co zažívám já. Jsem dobře oblečená, ale k čemu mi jsou ty šaty, nač mám hezké způsoby, nač mám vkus!!!
Prosila jsem, abychom šly do lóže, dusila jsem se. Teta, která byla ještě dotčenější a rozzlobenější než já, by tam byla šla, ale přijela vévodkyně de Mouchy, její manžel a Obelisk, a ještě jedna dáma z jejich společnosti, a Lambertye a několik dalších (v křeslech), ona se na ně začala dívat, já taky, a lóže vzala za své. Obelisk je velmi krásná, ale zdá se mi, že svými pohyby hýbe vzduchem, který se mění v orkán a převrací svět, že může rozmáčknout člověka, jako my rozmáčkneme hmyz, zkrátka je to pravý obelisk luxorský. Lambertye byl vedle ní, a tak zrůžověla jako její šaty a velice jí to slušelo. Ten ubožák vypadal jako trpaslík vedle té obryně jako v „Gulliverových cestách“, ani se nesnažil narovnat, schoulil se do křesla a jeho lysá hlava sotva sahala k bílému a nádhernému rameni té nesmírné krasavice.
Měním styl, už neusiluji o velkolepou majestátnost; nebudu velká. Ale vraťme se k našim ovečkám.
Myslím, že se ten malý ožení s tou velkou, protože pořád zůstává s nimi a nešel na galerii, kromě toho je často s vévodou de Mouchy. To je ale karnevalový pár!
Byla jsem rozzuřená, že jsem se ocitla v situaci, jakou nesnáším; byl tam nějaký odporný muž, který se na mě díval, byla jsem hotová se rozplakat, zbít ho.
Několikrát jsem zadržovala slzy, abych si připadala ještě nešťastnější. Lambertye se během přestávek zvedal, otáčel se, prohlížel si celý sál a pokaždé se pohledem zastavil u mě, tentokrát bez úsměvu. S mou láskou ke společnosti, k zábavám, k nádheře, být v takovém stavu? To je hrozné! Konečně vycházíme, při odchodu ještě jedno ponížení, teta si vzala naše pláště ze šatny a vycházely jsme samy, se staženými ocasy. Naštěstí byl náš kočár druhý v řadě.
Doma jdu rovnou k mámě, ale nic neříkám, je to zbytečné, ona s tím nic nenadělá.
Ale teta, stejně rozzuřená jako já, se neovládá, ale místo aby mluvila za sebe, dělá výčitky, jako by to byla já, nepřímé výčitky, líčí, jak jsem prý byla rozčílená atd. (nic jsem jí neukázala), zbabělé a nespravedlivé vůči mé matce.
„A vůbec! (dovolte mi hrozný výraz) je mi to u prdele (červenám se, když to píšu), takže by se člověk chtěl plazit jako ubozí plazi na tu galerii... (když to píšu, pláču).“ Oni nejsou ani ubozí, ani plazi, ale prostě společnost. Jen ze zbabělosti a ze závisti se to dá říct. Podrážděná těmi útoky říkám:
„Já, navzdory všemu — pro vás je ta galerie stejně daleko jako čínská říše.“
Od tohoto slova už nedala pokoj, ale nejpodivnější je, že každý by řekl, že jsem to já, kdo vytýká, já, kdo se rozčiluje. Zvlášť jsou zvyklí mě takhle slyšet mluvit, ale včera (před sebou samou nic neskrývám) jsem nehubovala, neřekla jsem nic, co by mohlo urazit i ty nejcitlivější.
Máma, která to všechno považovala za moje slova, se dala do pláče, říkala, že s tím nic nenadělá, že by bylo lepší žít s Tutcheffovými, že je nehodná atd. atd. atd. Walitský se na mě díval jako na původkyni těch slz a kupodivu i teta.
Ale nemyslím, že to dělala ze zloby, prostě jen tak. Jak jsem byla nešťastná!
Stejně nešťastná jako tehdy kvůli němu, a to už je dost.
Teď, když to píšu, musím přestat, protože vzlykám.
Mám na žal dobrý lék: jdu si kleknout do výklenku, kde nechám všechny slzy, a jako právě teď se vracím téměř veselá.
Všechen hluk ustal, seděla jsem u postele mámy, která tiše plakala se zavřenýma očima. Deset nebo patnáct minut jsem neřekla ani slovo, pak jsem se najednou dala do položila (byla jsem svlečená, kromě punčoch a hlavy), schoulila jsem se k mámě a zapomněla na svůj žal. Hladila mě. Je pozdě, musí se jít spát, neměla jsem sílu jít k sobě a usnula jsem u mámy, v punčochách, aniž jsem si rozpustila vlasy, bez zápisu do deníku, bez modlitby.
Myslela jsem si, že je to všechno hloupost, že to nestojí za to se trápit, ale až příště vyjdu, změním názor a budu tisíckrát nešťastnější.
Druhý den, dnes se probouzím a pospíchám do kostela. Prší! Jaká mrzutost! Karneval je ten tam, to je ale škoda, jak se zlobím! (modré šaty a klo-
bouk sluší).
Jedu s Dinou, ve fiakru. Landauer je vyzdoben na karneval. Je tam velmi málo lidí. Nakonec mě přijde pozdravit baron a říct, že:
„Odložíme karneval, běžím do výboru, a jestli za půl hodiny déšť nepřestane, veřejný vyvolavač s fanfárou půjde ohlásit atd. atd.“ Ten ubožák je tak šťastný, že může říkat odložíme nebo zařídíme! Má pravdu, nevynalezl střelný prach, ale není prach, na nicejské poměry je to skvělý mladý muž. Je ke mně milý, a divím se tomu.
Paní Howardová nás prosí, abychom k ní přišli ve dvě hodiny. Já, Dina a Paul jedeme sami k Filimonoffovým, kde zůstáváme skoro hodinu, jsou velmi milí; pak k Howardovým. Nic se nezměnilo, mýlila jsem se, jediné, co existuje, je trochu závisti ze strany Hélène, snadno jí to odpouštím. Tebbitt a Allen jsou tam. Cestou od nich jsem Dině vysvětlila všechny své včerejší křivdy, které sdílí a obdivuhodně chápe.
Mámě jsem připadala velmi půvabná, jak jsem tam seděla, nepromokavý plášť napůl svlečený, v klobouku. K čemu to je, velký Bože! Bože, Bože, Bože! Slituj se nad mou bídou! Nech mě žít, žít tak, jak si přeji!
Zítra nové trápení! Na náměstí Masséna postavili kiosky, kde budou dámy ze společnosti prodávat pro chudé. Nové ponížení, nové neštěstí!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „for a walk“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Gulliver’s travels“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „besides“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof“. ↩