Pondělí, 16. února 1874

Od osmi hodin sním, beze spaní, že mám šest miliard. Ach, jak jsem s nimi dobře naložila!
Čekám na slunce, objeví se velmi slabý paprsek; vstávám, je skoro deset hodin.
Auguste přijíždí celý v kostýmu a my vyjíždíme. Trochu prší a já jsem si vzala svou černou pláštěnku, která byla docela pěkná, Dina je v bílém, máma v modrém a Walitsky prostě jako každý den, Paul na kozlíku. Na okamžik déšť přestane a pak zase začne, to je opravdu otravné, nicméně – „nebudeme odkládat karneval" – a koná se. Tribuny jsou řídce obsazeny, to se dá pochopit, když prší, ale kočárů je mnoho a jsou elegantní, povozů je velmi mnoho a velmi krásných, jízdních průvodů, a i lidé pěšky jsou velmi originální a hezcí.
Kdyby bylo hezké počasí, karneval by byl nádherný. Bylo tam pět orchestrů, ale ostatně nebudu popisovat všechno, to je nemožné, uschovám si noviny, které o tom budou psát. Chtěla jsem zasypat Hubu, barona a hraběte, a nepodařilo se mi to.
Huba a baron byli na prefektuře s celou společností, Souvoroffová, Galveová atd. a dokonce Andrej Nikolajevič, hodný stařec vždy se Souvorofovými. Rozumí se samo sebou, že před tou tribunou byla bitva nejzuřivější, ale protože pršelo, neviděla jsem skoro nikoho, jen slečnu de Galveovou, Choupinského, Angličanku, pana de Galveho a Andreje Nikolajeviče. Házeli nám spoustu kytic, zvlášť ten hodný stařec, který musí být velmi zábavný, a pan de Galve. Ten poslední se mi nesmírně líbí, chtěla bych, aby byl můj přítel, musí být dobrý a veselý. Teta, Mašenka a Stěpa jsou na tribuně, potom vyprávěli, že na tribuně se mezi sebou bili velmi zuřivě, zuřivěji než jinde, a muselo to být okouzlující. Souvoroffová hodila několik kytic tetě s malými úsměvy.
Všichni se bavili a rozjařili, semel licit in anno insanire. Já první z insanire jsem se bavila velmi, ačkoliv bylo velmi málo lidí, které znám. Neviděla jsem ani Lambertye, přitom tam byl v kočáře bez masky a Paul říká, že ho tak obházel, že ubožák prosil o milost.
Když jsem naposledy projížděla před prefekturou, házela jsem jen kytice, téměř tam nikdo nebyl a hodně pršelo; ale jak jsem právě hodila několik květin, aniž jsem viděla na koho, ta osoba zvedne masku, sama o sobě průsvitnou, drátěnou, a já poznávám Hubu! Jaká blbost. Bylo to trapné a nemohla jsem nic dělat, pršelo a bylo okolo páté, a pod maskou přes drátěnou masku jsem dobře neviděla, kdo to je. Nevadí, tím líp pro ni. Nahlas a opakovaně jsem projevila lítost nad baronem a hrabětem. Jsou dost hloupí, myslí si, že mě škádlí s Lambertye, ale rozesmívají mě a baví.
Když už je máma v posteli, přijdu k ní, mluvilo se o mužích a máma vychvalovala krásu Soriovu, já jí říkala, že dávám přednost dokonce hraběti de Lambertye. Pak říká, že v mém věku by jí bylo milejší, kdybych *se zamilovala jako do Soriho, tak si člověk může myslet nebo zazpívat romanci nebo něco takového, ale tady není nic, ani na boty se
nedá myslet, protože ani on, ani my nemáme nic. Fuj! jako Tormosoff.*
Chtěla bych vědět, jestli si opravdu myslí, že se zamilovávám.
A nakonec, pravdu řečeno, přísně vzato dávám přednost Lambertye před Soriem. Hodně bych dala za to vědět, proč se na mě dívá, škádlit mě je absurdní, když to je on, kdo se dívá. Miserere! Kdo mi řekne, proč se na mě dívá, a moji voli, a krávy, a můj bílý obličej a černé obočí. Máma mi to často vyčítá, totiž toho hraběte. – Jsem přece docela nevinná. –
Jak jsem byla na posteli mámy, vyslovilo se jméno Hamilton a já jsem zůstala ještě. Nemohu ani vyjádřit, ani si vysvětlit radost, kterou mi [Škrtnuto: působí] dává jeho jméno. Usmívám se, jsem šťastná a třesu se jen před okamžikem, kdy se o něm přestane mluvit.
Zvláštní věc, [Škrtnuto: od té doby, co jsem] to jméno na mě vždycky působilo dojmem a zdálo se mi mimořádné, výjimečné, sympatické. Nikdy jsem se neunuděla poslouchat příběh té lady Hamiltonové, milenky Petra Velikého, který táta vyprávěl a vypráví tak často a tak monotónně. Je to už dávno. Když jsem ho ještě neviděla, Hamilton mi vždycky rozbuší srdce a připadal mi známý, příbuzný. Na závodech v Badenu (nevyčerpatelný pramen vzpomínek) si pamatuju, když mi Rémy řekl: „Právě jsem mluvil s vévodou de Hamilton" – stalo se ve mně něco zvláštního, ne že bych ho tehdy milovala, vůbec ne, ale bylo to vždycky to kouzelné jméno.
Pak si pamatuju jeho záda, když stál uprostřed trávníku před tribunami, šňůrku od kukátek, a ještě si pamatuju, že jeho kabát mi připadal velmi tlustý. Pak si pamatuju ho u Kazaïho, když jsem tam procházela s Matilditou, pak jedno ráno v osm hodin u konverzačního domu v kalhotách zastrčených do bot, pak v jeho kočáře, když se zastavil u obchodů. Ach na to si vzpomínám tak dobře, zdá se mi, že vidím ty velké stromy, tu promenádu ještě opuštěnou a tichou, ty napůl otevřené obchody, a jeho koně, kteří se ještě pohybují, zastaveni, třesouce hlavami a cinkajíce rolničkami, a jeho vysoko posazený a cestu vlevo a potůček u cesty a malé můstky, a slunce a jasně modrou oblohu prosvítající stromy... A proč si to tak dobře pamatuju
a stín, který vrhal na stezku, na lavičku pod stromem a trávu, a každý suchý list na zemi a každé zrnko písku. Tím vším, slovem vším, co obklopovalo ten kočár toho rána. Přitom jsem tehdy na nic nemyslela, vůbec na nic, nikdy jsem tehdy nepomyslela, že bych se mohla stát ženou a že bych mohla milovat, žila jsem životem dítěte, a proč se on a všechno, co ho obklopovalo, tak dobře vrylo do paměti. Proč si nepamatuju stejně dobře někoho jiného...
Protože vévoda de Hamilton byl, je a bude pro mě stvořením mimořádným, výjimečným, božským a...
Nikdy neskončím.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof".
Pozn. překl.: Latinsky: „Jednou za rok je dovoleno zešílet" (karnevalové heslo).
Pozn. překl.: Slovní hříčka – Marie používá latinské slovo „insanire" (zešílet) jako česká slovesa.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „and I could not help it, it rained and it was about five, and under a mask through an iron mask I could not well see who it was. Never mind the better for her."
Pozn. překl.: Latinsky: „Smiluj se!" (náboženský výkřik).