Úterý, 17. února 1874

Jedu do města s mámou, na květinový trh koupit dvě růžová domina, pro Dinu a pro mě. Nevím, v kolik hodin vyjíždíme, je slunce, je hezky, rozumí se samo sebou, že je víc povozů, víc kočárů a víc kostýmů než včera. Připravila jsem kytici s lístkem – Proč se smějete? – pro paní Pristitiffovou, byla na prefektuře a neviděla jsem ji, protože pokaždé jsme se bili příliš zběsile.
Dostala jsem spoustu kytic a několik bonboniér, na rohu před Viscontim byla čtyři okna obsazena ruskými pány, s nimiž jsme se včera bili strašně, jakmile nás viděli přijíždět, přišli všichni a jako naschvál jsme se na tom místě vždycky zastavovali. Dnes jsem jim náhodou hodila kytici, od té chvíle mi je nepřestali posílat. Několik osob mělo ty vrhače kytic. Zdá se mi, že mi dali víc květin než kterékoli jiné, nemluvím o těch, kteří se znají, ale všech obecně. Huba ode mě nic nedostala, baron taky ne, neviděla jsem je na karnevalu, ale až potom.
Protože kočárů bylo příliš mnoho pro okruh, zastavovalo se na každém kroku, bylo to dost na to, aby se člověk uspal. U hotelu Grande-Bretagne vidím hraběte pěšky ve strašném stavu, už jsme neměly konfety (jako vždycky po rohu u Viscontiho) a musely jsme házet květiny smíchané s konfetami, na které odpověděl také květinami, několik velkých balíčků fialek, které odevzdal mámě, pak když nastoupil k Obelisku do landó v růžovém dominu,
pokryly jsme Obelisk květinami, už žádné neměla. – To je škoda, že už nemám květiny. – Má velký, upřímný, hloupý, krásný a hodný obličej.
Byla jsem ráda, že jsem potkala Lambertye, protože je jako známý. Viděla jsem všechny a všechno. Nejelegantnější povoz byl od Gioii, fialky a kamélie. Neměli domina, ale nádherné bílé kostýmy a účesy z čínského krepového hedvábí a fialek. Bylo to velmi veselé, ale moc jsem se nebavila, už se neumím bavit bez společnosti. Nechápu život na ulici, společnost dělá pro mě všechno, kdybychom měly známé na karnevalu, bavila bych se nesmírně, ale takhle...
Po večeři jedeme k Rumpelmayerovi, pak se podívat na iluminaci a pálení karnevalu. Na prefektuře je recepce, tam bych chtěla, aby máma byla, a ne tady v kočáře. Jsme v prvním, já, Dina, máma, teta a Mašenka, ve druhém jsou Stěpa, Bête, Walitsky a Paul. Anitchkoffovi jedou vzadu, jaký hloupý bataklán!
Už dávno jsem prosila, abychom dnes večer šly na maškarní ples, obnovuji své prosby a máma s odporným, žalostným výrazem pošle zamluvit lóži, zatímco obdivujeme iluminaci. Ale v tu chvíli začínají muky a peklo. Pokaždé jsou historky, ale tentokrát mě dovedli k pláči, rozrušili mě, a přijela jsem domů s pevným rozhodnutím nejít, Stěpa a Mašenka a Paul to vědí, takže...
Je pravda, že je to dost podivná a nevhodná eskapáda, ale není to hřích. Jak mě mučili! Ne že by zakazovali jít, vůbec ne, naopak, jsem si jistá, že to vůbec nechtěli. Ale je ve zvyku otrávit všechno, nikdy se nic nedělalo jako u druhých, vždycky s mučením, se slzami, s brbláním, s nekonečnými nepříjemnostmi. Když na to pomyslím, začínají mi tryskat slzy, je to největší neštěstí rodiny, to otrávení všech radostí... Bože všemohoucí, copak se to nikdy nezmění?! (Howardovi byli u Viscontiho.)
Vraťme se k tomu nešťastnému veglione, Dina pláče, já pláču, máma trpí, to je začátek. Po třiceti sedmi mučeních tam stejně jdeme. Už jsem nechtěla, ale prosili mě, a abych se vyhnula delším a nepříjemným řečem, jdu. Celá černá stejně jako Dina, bez domin.
Paul a Walitsky v růžových dominech. Nebyli jsme elegantní (já vždycky, ale ti druzí), ale byli jsme k nepoznání, to bylo to, co bylo potřeba. Je půlnoc, Tutcheffovi jsou tam, bez masek, a všichni ti bílí z povozu Gioii, jejich kostýmy jsou okouzlující. Ples ještě nezačal, vidíme dva tance, velmi jednoduché jako na venkovských plesech v létě. Ostatně jsem zamlžená všemi našimi obtížemi a téměř nic jsem neviděla ani nechápala. Ve tři čtvrtě na jednu odjíždíme.
Je to hloupé, s našimi neštěstími nemůžeme mít žádnou radost.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „veglione" (velký maškarní ples).