Sobota, 14. února 1874 Neděle 15. února 1874

Včera jsem nic nenapsala. Vyjela jsem jako obvykle v kočáře, nechala jsem vyřídit Hitchcockové, že s ní nepůjdu na procházku.
Den byl šedivý a hrozil deštěm, ale já pořád doufala.
Ke konci lekce s Brunetem mi řekl, že dnes večer v klubu Méditerranée dávají vídeňské dámy koncert. Protože strašně ráda chodím do toho klubu, lhostejno z jakého důvodu, neboť tam je vždy velice vybraná společnost, propustila jsem Bruneta a Leclerca deset a patnáct minut před časem. Jdu říct, že musíme dnes večer jít, nebo aspoň že musím jít s tetou. Jdu se tedy oblékat, strávím hodinu česáním, chtěla jsem nový účes, ale vrátila jsem se ke starému, který se na mě zlobil, že ho chci opustit, a podařil se teprve nadesáté (modré šaty, záda velice dobře, celkově dobře). Jedeme ve dvou. Vcházíme, sál je plný, ne tolik jako ten večer u „Hernaniho", ale plný. Obhlížím očima celou sálu; velkou lóži zaujala princezna Souvoroffová, pronajala si ji celou a pozvala svůj svět. Její sestra, Galveová, slečna de Galveová, Falkensteinová, Rudiger, Huba s matkou a baronem, kníže Gagarine se ženou, slečny Roslowleffovy a spousta mužů.
Opravdu ta lóže byla skvostná, jsou šťastní. Pak jsem se obrátila k sobě a viděla jsem plně svou bídu. Byly jsme doslova samy, samy, samy; ani živá duše známá; nikdo. Nejraději bych se byla schovala pod křeslo, nikdy předtím, zdá se mi, jsem se necítila tak nešťastná. Bezpochyby by se mi duchaplní lidé vysmívali.
– Považovat společnost, tu sebranu vycvičených opic, herců, lidí bez srdce, falešných a já nevím čeho ještě, za štěstí!
To by řekli, ale buď lžou, anebo nikdy
nezažili to, co zažívám já. Jsem dobře oblečená, ale k čemu mi jsou ty šaty, nač mám hezké způsoby, nač mám vkus!!!
Žádala jsem, abychom šly do lóže, dusilo mě to. Teta, která byla víc pohoršena a rozčílena než já, by tam byla šla, ale přijela vévodkyně de Mouchy, její manžel a Obelisk, a ještě jedna dáma z jejich společnosti, a Lambertye a několik dalších (v křeslech), ona se na ně začala dívat, já taky, a lóže vzala za své. Obelisk je velmi krásná, ale zdá se mi, že svými pohyby hýbe vzduchem, který se mění v orkán a převrací svět, že může rozdrtit člověka, jako my mačkáme hmyz, zkrátka je to pravý obelisk luxorský. Lambertye byl vedle ní, což ji udělalo stejně růžovou jako její šaty a velice ji zkrášlilo. Ten ubožák vypadal jako trpaslík vedle té obryně jako v Gulliverových cestách, ani se nesnažil narovnat, schoulil se do křesla a jeho lysá hlava sotva sahala k bílému a nádhernému rameni té nesmírné krasavice.
Měním žánr, už neusiluju o velkolepou majestátnost; nebudu velká. Ale vraťme se k našim beranům.
Myslím, že ten malý se ožení s tou velkou, protože pořád zůstává s nimi a nešel do lóže, ostatně je často s vévodou de Mouchy. To je ale karnevalový pár!
Byla jsem rozzuřená, že jsem se octnula v situaci, jakou nesnáším; byl tam nějaký odporný muž, který se na mě díval, byla jsem hotová brečet, zbít ho.
Několikrát jsem zadržovala slzy, abych si připadala ještě nešťastnější. Lambertye se během přestávek zvedal, otáčel se, prohlížel si celý sál a pokaždé se pohledem zastavil u mě, tentokrát bez úsměvu. S mou láskou ke společnosti, k zábavám, k nádheře, být v takovém stavu? To je hrozné! Konečně vycházíme, při odchodu ještě jedno ponížení, teta si vzala naše pláště ze šatny a vycházely jsme samy, se spuštěnými ocasy. Naštěstí náš kočár byl druhý v řadě.
Doma jdu rovnou k mámě, ale nic neříkám, je to zbytečné, ona s tím nic nenadělá.
Ale teta, stejně rozzuřená jako já, se neovládá, ale místo aby mluvila za sebe, dělá výčitky, jako by to byla já, nepřímé výčitky, vylíčí, jak jsem prý
byla rozčílená atd. (nic jsem jí neukázala), zbabělé a nespravedlivé vůči mé matce.
A vůbec! (dovolte mi hrozný výraz) je mi to úplně jedno (červenám se, když to píšu), takže by se člověk chtěl plazit jako ubohý plaz do té lóže... (když to píšu, pláču). Oni nejsou ani ubozí, ani plazi, ale prostě společnost. Jen ze zbabělosti a ze závisti se to dá říct. Podrážděná těmi útoky říkám:
Já, navzdory všemu — pro vás je ta lóže stejně daleko jako čínská říše.
Od tohoto slova už nedá pokoj, ale nejpodivnější je, že každý by řekl, že jsem to já, kdo vytýká, já, kdo se rozčiluje. Zvlášť jsou zvyklí mě takhle slyšet mluvit, ale včera (před sebou samou nic neskrývám) jsem nebručela, neřekla jsem nic, co by mohlo urazit i ty nejjemnější.
Máma, která to všechno považovala za moje slova, se dala do pláče, říkala, že s tím nic nenadělá, že bychom lépe udělali, kdybychom žili s Tutcheffovými, že je nehodná atd. atd. atd. Walitsky se na mě díval jako na původkyni těch slz a kupodivu i teta.
Ale nemyslím, že to dělala ze zloby, prostě jen tak. Jaká jsem byla nešťastná!
Stejně nešťastná jako tehdy kvůli němu, a to už je dost.
Teď, když to píšu, musím přestat, protože vzlykám.
Mám dobrý lék proti žalům, jít si kleknout do výklenku, kde nechám všechny slzy, a jak se teď vracím téměř veselá.
Všechen hluk ustal, seděla jsem u postele mámy, která tiše plakala se zavřenýma očima. Zůstala jsem beze slova deset nebo patnáct minut, pak jsem se najednou [Škrtnuto: dala do] položila (byla jsem svlečená, kromě punčoch a hlavy), schoulila jsem se k mámě a zapomněla na svůj žal. Ona mě laskala. Je pozdě, musí se jít spát, neměla jsem sílu jít k sobě a usnula jsem u mámy, s punčochami, nerozčesaná, bez zapsání deníku, bez modlitby.
Myslela jsem si, že je to všechno hloupost, že to nestojí za to se trápit, ale až příště vyjdu, změním názor a budu tisíckrát nešťastnější.
Druhý den, dnes se probouzím a pospíchám do kostela. Prší! Jaká nuda! Karneval je v háji, to je ale škoda, jak se zlobím! (modré šaty a klo-
bouk dobře).
Jedu s Dinou, v drožce. Landó je vyzdoben na karneval. Je velmi málo lidí. Nakonec přijde baron pozdravit mě a říct, že:
– Odložíme karneval, běžím do výboru, a jestli za půl hodiny déšť nepřestane, veřejný vyvolavač s fanfárou půjde ohlásit atd. atd. Ten ubožák je tak šťastný, že může říkat odložíme nebo zařídíme! Má pravdu, nevynalezl střelný prach, ale není prach, je to velmi skvělý mladý muž pro Nice. Je ke mně milý, a divím se tomu.
Paní Howardová nás prosí, abychom k ní přišly ve dvě hodiny. Já, Dina a Paul jedeme sami k Filimonoffovým, kde zůstáváme skoro hodinu, jsou velmi milí; pak k Howardovým. Nic se nezměnilo, mýlila jsem se, jediné, co existuje, je trochu závisti ze strany Heleny, snadno jí to odpouštím. Tebbitt a Allen jsou tam. Při návratu od nich jsem Dině vysvětlila všechny své včerejší žaloby, které sdílí a obdivuhodně chápe.
Máma mě shledala velmi půvabnou, jak jsem seděla, pláštěnkou napůl svlečená, v klobouku. K čemu to je, velký Bože! Bože, Bože, Bože! Slitujte se nad mou bídou! Nechte mě žít, žít tak, jak miluji!
Zítra nové pohoršení! Na náměstí Masséna postavili kiosky, kde budou dámy ze společnosti prodávat pro chudé. Nové ponížení, nové neštěstí!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „for a walk".
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Gulliver's travels".
Pozn. překl.: V originále anglicky: „besides".
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof".