Čtvrtek, 12. února 1874

Rozkošný den, bez té hvězdy, která dává světlo a život. Jdu na promenádu s Dinou (hnědé šaty, sluší). Obě holčičky jsou na koni a kněžna, Galvová, Labanoffová, Zveguinzoff, několik mužů, mezi nimi baron, na promenádě pěšky. Jaký krásný bataklán! Jak jsou šťastní, jak jim závidím, jak bych chtěla žít tak, jak chci! To mě přivádí k zoufalství a jdu k Bussimu podívat se na diamantové parury. Už dva dny mám chuť na diamantovou paruru, něco hezkého. Vždycky mě musí něco zaměstnávat a musím něco chtít. Není-li to sedlo, je to klobouk, není-li to parura, je to róba, a když mám všechno tohle, vymýšlím něco ještě novějšího. Jdu na maškarní ples na Masopustní úterý! To bude krásné! Máma to slíbila. Jdeme do lóže, chtěla bych, aby už bylo úterý! Počítám hodiny.
Je to pro mě úplně nové potěšení! Poprvé v životě uvidím maškarní ples. Jdeme tam v naprosté tajnosti. Doma to nebude vědět nikdo kromě těch, kdo půjdou, a to budou myslím: máma, teta, Dina a já. Obléknu si domino, černý krajkový závoj, masku...
Jaké štěstí!
Dnes je zima. Tím, jak pořád říkám hlouposti a myslím na ně, se červenám kvůli komu tedy! kvůli Lambertyemu! A dnes u veřejné zahrady, byla jsem pěšky s Hitchcockovou, zdálo se mi, že přichází Lambertye, a málem jsem zčervenala, dech mi vypověděl a zůstala jsem bez dechu. To se přece opravdu nesmí a jsem nepřekonatelná husa!
Vina je také trochu, hodně na tom pánovi, který mě se dívá dost na to, aby zneklidnil statečnější ženu, než jsem já. Konec konců to nebyl on. Kdybych se mohla pomstít za jeho pohledy! Ó, Bože můj, dovol mi pomstít se! Nevinnou pomstu, která by nikomu neublížila, ale která by byla pomstou!
Teď mě ten muž znepokojuje, nutí mě červenat se, a proč, ptám se vás?! Proč jsem vystavena jeho nestydatým pohledům!
Alespoň kdybych znala příčinu! Ale ne, nezáleží na příčině; je to ta nejhorší nestydatost, zacházet se mnou jako s ničím, nemít žádnou úctu, žádný ohled k mé rodině a ke mně! A to všechno proto, že žijeme jako ubožáci! Ó, Bože můj, vysvoboď nás ze všech těch trápení, vytáhni nás z tohoto postavení! Smiluj se nade mnou! Kdyby někdo věděl, jak se cítím ponížená v každém okamžiku, všude, vždycky.
napříč stránkou
Stěžuji si na náš tehdejší život, a přesto byl skvělý v porovnání s tím nynějším.
A ten muž taky dobře vidí, jakou roli hrajeme i v Nice, a nesnaží se nechat se představit (ostatně kým??!), jak by se dalo z jeho způsobů předpokládat, ale spokojí se s tím, že se dívá, když se objekt sám nabízí, dívá se a vrhá nestydatý, nezdvořilý, hrubý úsměv!
Nenávidím všechny, nenávidím Le Bec! Protože na Le Bec se nikdo neodváží takhle dívat, protože Le Bec má dobré postavení, protože Le Bec všichni vyhledávají, protože Le Bec je pyšná a má právo být pyšná! Zatímco já, ó, bído nad bídy! Kdybych žila jako ostatní, nevšímala bych si ani hrubosti toho hraběte, ale v postavení, ve kterém jsem, se mi všechno zdá urážkou, všechno se mi zdá posměchem! Cítím, že to nemůže být jinak, a stravuji se marnou a bezmocnou zuřivostí. Chtěla bych nechat přede mnou zbít barona, Lewina, Lambertyeho, Le Bec a všechny ty lidi. Chtěla bych je nechat zbít a vidět je plakat.
Jsou chvíle, kdy závidím, nenávidím a zuřím!
na okraji
(Takovými city si změnu nezasloužím).