Středa, 11. února 1874

Budí mě, že přišel Allard. Dám si studenou koupel a jdu do salonu, kde se ten mužíček zuřivě věnuje fantastické improvizaci na hlavách mámy, Diny a tety; tetu už podruhé učesal Allardův zástupce, aby se ušetřil čas. Věru ten mužik češe velmi dobře. Simone přináší šaty, které jsou nádherné.
Allard mě výborně učesal, jsem spokojená. Oblékám si modré šaty, jsou půvabné – říkám to proto, že jsem je měla na představení „Hernaniho“ a máma mi tehdy nepřímo vyčítala; myslela jsem si tedy, že jsou ty šaty ošklivé. Máma a teta mají toalety z fialového sametu, žluté faille a krajek, hlavu pokrytou umělými květinami, ale obdivuhodně udělanými.
Jdeme do domu nevěsty, měly jsme ji obléknout, ale je už připravená, přesto jí ještě naposledy přiložím ruku k dílu; je velmi hezká, chudinka malá. Paní Fedoroffová, svatební kmotra, je už tam, pak přicházejí družbové, páni Berr, Woerman a Bashkirtseff, a pak paní Howardová s Hélène a Lise v bílých hadříčcích.
Mladé dívky a nevěsta zůstávají v oddělené místnosti, zbytek v salonu. Měla jsem baronovi připnout pomerančový květ, přiznám se, že jsem se trochu třásla, když jsem mu jej provlékala do knoflíkové dírky, je to poprvé, co se dotýkám mužské knoflíkové dírky.
Nastal okamžik, nevěstu žehnají a všichni jdou do kostela. Tam je velký dav lidí. Ti, kdo patří ke svatbě, jsou v první řadě; napravo paní Koulichoffová, Potemkinová (manželka bratra ženicha), hraběnka Tolstoïová, na straně ženicha. Nalevo, Dina, já máma, teta, paní Howardová a my mladé dívky na straně nevěsty. Ubohá Dinetka byla velmi dojatá; chtěla bych ji provdat.
Baron je ubohý slaboch, nedokázal ani pět minut udržet korunu, ale Paul mu nepřetržitě pomáhal. Berr držel pevně. Bylo to trochu k smíchu, když kněz položil korunu na hlavu Potemkina, který byl ošklivý, a pak, jako by pohrdal veškerou koketérií, ji těžce položil na pomerančové květy. Družbové si pospíšili je podepřít.
Obřad trval dost dlouho, z kostela se jde k panu a paní Potemkinovým, švagrovi a švagrové novomanželů. Pije se šampaňské. Po stovce přípitků se mladé dívky a tentokrát paní Potemkinová stáhnou do místnosti vedle salonu, ale družbové tam přicházejí také a vedou nás k bufetu, jdu s baronem, který je velmi galantní a který dokonce ráčil přinést mi hrušku a držet mi talíř po celou dobu, co jsem ji jedla. U bufetu:
„Čím bych vás mohl osladit, slečno?“
„Hroznem vína.“
„Jen tím?“
„Jen tím, ale nezdá se vám, že jsem dost sladká i bez toho?“
„Musíte se ještě osladit.“
„Jsem tak sladká, že by to bylo příliš.“
Je velmi hloupý, s tím oslazováním si myslel, že je bůhvíjak duchaplný.
Dnes byl milý, jak to mám ráda; víc nežádám, chtěla bych umět popsat ten rozruch, ten zmatek, tu pijatiku, blahopřání, hlavně Potemkina, ten je opravdu okouzlující. Dobrý, veselý, upřímný a všechno, co si člověk přeje, muž. Nakonec byl trochu podnapilý a dvakrát mi políbil ruku po rusku. Máma měla kolem sebe hodně lidí; byli tam mladí muži, nebo muži, všichni Rusové.
Hélène byla dnes zase něžná, myslím, že znám příčinu těch změn (sluší) – (nesluší), nicméně dnes to nebylo (nesluší); možná se mýlím.
Je asi půl páté, svlékáme nevěstu a oblékáme jí cestovní kostým. (Jedou do Antibes kočárem). V mžiku jsme ji svlékly, byly jsme na to v pěti a já jsem udělala nejvíc práce. Jdu s Katjou (nevěstou) a ona mi vypráví o svých šatech a projevuje tolik přátelství, kolik může nevěsta projevit. Její sestra není tak hezká jako ona.
Katja, která stojí mezi mnou a Hélène, říká:
„Jsem paní i slečna zároveň.“
Hélène a já jsme byly tak rozumné, že jsme to neslyšely. Svatba je zábavná. Nedá se věřit, jak moc bych chtěla provdat Dinu.
Odmítám popisovat všechno to přecházení sem a tam, všechny vypité sklenky šampaňského, všechny ty veselé řeči.
Nakonec doprovázíme novomanžele až k jejich kočáru a Potemkine I. na ulici, už celý podnapilý, obdivoval mé vlasy, vzal je a políbil, z dobroty svého širokého ruského srdce. U východu, zastřešeného a posypaného květinami, stáli diváci. Mé vlasy mi připadaly dost hloupé. My odjíždíme také, ale ne do Antibes...
Bylo to velmi zábavné, hlavně pro mě, která vidím svatbu poprvé.
Ale svatba má vždycky něco nečistého, neměli by na ni vodit mladé dívky, hlavně poslouchat, co říká kněz.
Svatba přece jen působí zvláštním dojmem.
Baron Potemkine I., Azarevitch a Fedoroff nám pomohli nastoupit do kočáru. Všechny dámy a slečny vyšly ven, aby viděly odjíždět novomanžele.
Při té svatbě jsem musela myslet na vévodu. Jenže si ho nedokážu představit zasnoubeného. Třikrát smiluj se! Jak bych chtěla vidět vévodkyni z Hamiltonu! Jestlipak je krásná! Tuto otázku si opakuji od rána do večera.
Jsem hloupá, že se zabývám oblaky; je lepší myslet na Dinu! (dvakrát smiluj se, jak bych ji chtěla provdat!)
Berr je velmi slušný mladý muž, ale obávám se, že patří té druhé Filimonoffové. Na konci obřadu přišla Le Bec, ta zamilovaná Le Bec!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „miserere !“ – úvodní slovo Žalmu 51 („Smiluj se nade mnou, Bože“), Mariino zoufalé zvolání. ↩