Úterý, 10. února 1874

Jdeme na ten křest. Obřad byl k smíchu a hloupý. Biskup hloupý a směšný, pokrytecký. Nudila jsem se. Večer u Howardových děti zahrají dvě komedie. Bylo tam hodně lidí, Sabatierovi, se kterými jsem se seznámila a kteří jsou velmi milí, Boutowští o něco méně mrzutí a Mac Lorenová velmi milá. Jako jediný byl pozván hrabě Markoff, což dokazuje, že na něj mají zálusk.
Scéna, opona, výzdoba, rampa, všechno tam bylo, jedním slovem dokonalé divadlo. Hrálo se velmi dobře, hlavně Hélène a Tebbitt. Měla jsem vedle sebe malou Sabatierovou (růžové šaty, ujde to, nebo spíš nesluší kvůli té příšerné a nemožné róbě a ošklivému účesu), takže mi máma nepřímo vyčítala.
Zajdu do studovny, kde se převlékají. Vidím, jak přátelství Hélène trochu vyprchává, ale záleží mi na tom jen kvůli zdání. Jdeme do salonu, všechno je dokonale upravené. Procházím se tu s Marcem, tu s Lise. Bylo tam hodně lidí, které téměř všechny alespoň znám od vidění.
Paní Allenová je velmi, velmi milá. Nemohu podat žádné podrobnosti, máma mě dost trápila, pořád nepřímo, musím jít spát, pláču kvůli těm útokům, které mi vyčítají můj obličej. Mohu ho snad změnit! Udělala jsem si ho snad sama! Je to snad moje vina, že se najdou krásnější než já. Nemám co na sebe, jsem sklíčená hlavně kvůli našemu životu, který mi dělá vážné starosti. Bože můj, chraň mě!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky (se slovem francouzským): „a perfect théâtre“. ↩