Středa, 4. února 1874

Už dva dny je chudák Nadia nemocná a kněžna
nepřichází.
Poprosila jsem mámu, aby zůstala, odneseme Simoně můj ubohý modrý živůtek, který ještě není upravený, Gouin s tím neudělala vůbec nic.
Jdeme k paní Howardové, zůstávám ve studovně s dětmi. Je to vlastně vážná návštěva, už je to dlouho, co jsem byla u nich a oni u mě. Lise, ta otevřená, upřímná, milující povaha mi skočila kolem krku. Hélène je v salonu, sestoupí dolů, aby mě zavedla nahoru (modré šaty, modrý klobouk, dobře). Bylo tam několik osob, které neznám. Jeden pán se mě zeptal, co je s tím velkým psem, který mě vždycky následoval, všiml si ho ještě v Paříži. I Lucarini ho zná, Pratera. Nevěděla jsem, že je Prater tak známý, všichni ho obdivují. Byla jsem velmi milá, mám klidné, jednoduché způsoby vedle Hélène. Scházím zase dolů; hrabě Markoff a kníže Gagarine a pan Tormosoff otevírají dveře.
A my, můžeme?
– Podívejte, jsem celý maličký, říká Gagarine a shýbá se, hrabě chodil na Jonnieho chůdách, při odchodu se ruce zkřížily několikrát, znamení svatby. Podezírám Markoffa a Hélène. Hélène už není tak něžná, to znamená, že je tam jiný cit než přátelství... že... no, je to jedno.
Potkávám pana Filimonoffa ve chvíli, kdy odchází, opakuje mi ještě jednou, že nesmíme zapomenout přijít obléknout nevěstu ve středu přesně ve dvě hodiny. Je okouzlující.
Paul obuje nevěstě boty, protože ona nemá bratra.
To je ale týden! Dnes večer Logé, zítra Nagornoff. V sobotu: „Hernani" s Vigierovou. V úterý komedie u Howardových (myslela jsem, že nás nepozvou) a ve středu svatba slečny Filimonoffové. Uf!
Byla jsem v orientálním obchodě v naději, že tam najdu modrý kašmírový plášť na večer, ale bohužel! Máma zmeškala pětihodinový vlak, pojede v sedm hodin.
Nejdu k Logé. Dám poslední úpravu úborům Machenky, Diny a dokonce i Paula. Shledala jsem Machenku špatně oblečenou, otevřela jsem jí živůtek do tvaru srdce, dala jsem jí šantilský šátek, brož, medailon, květ k fialovým šatům, mašli a za deset minut
byla proměněna ve stejných šatech. Paulovi chyběl knoflík u košile, připevnila jsem na jeho místo svlačec a zelený list, velmi originální.
Dostala jsem od Wortha velmi hezký vzorek, který jsem vybrala na první pohled pro svůj cestovní kostým.
U večeře Paul vyprávěl, že Gioiův syn je u Washe. Zeptali se ho na jméno, odpověděl, že ho nezná. Táta řekl něco o Hamiltonovi, zčervenala jsem jako už dávno ne a ucítila jsem, jak se máminy oči upírají na můj obličej, což zrudnutí ještě prohloubilo a prodloužilo. Ne, nepřestala jsem se červenat!