Středa, 28. ledna 1874

Poprvé po několika dnech jsem šla pěšky, ale nejdřív jsem se projela s mámou a Dinou, koupila jsem modré závěsy, pan Leclerc říká, že modré světlo prospívá rostlinám. Byla jsem u Augusta, přijde mě zítra ve dvě učesat, pak jdu pěšky, promenáda je celá plná, ale stala se podivná věc – Labanoffovi tam nebyli, jejich doprovod také ne. Woerman sám, ale to ubohé zvířátko je tak šťastné, že tvoří konec chvostu galvovského bataklánu, že opustilo Zamilovanou Hubu, alespoň na okamžik. Tomu říkám (hnědé šaty, dobře) pravý, dobrý a krásný bataklán. Princezna Souvoroffová s dcerou v kočáře dle libosti, bílé obleky s tmavě modrým sametem, stejné klobouky. Matka a dcera oblečené stejně si jsou velmi podobné a matka je stejně mladá, ale krásnější než dcera. Kočár je rozkošný malý kočárek, velmi nízký a malý, dva šedí koně, za nimi v landaueru slečna de Galve v tmavě červených šatech, cokoli si oblékne, je na ní půvabné, se třemi dalšími ze suity paní Souvoroffové. Dvě rozkošné děti pěšky a paní de Galve sedí téměř naproti jejich hotelu se svým mužem a italským vévodou. Audiffret (Emile d') je jeden z nich, chudáček. Woerman se k nim také snaží přidat, ale co je zvláštní, Lambertye s nimi už na ulici nebývá jako dříve.
Tento bataklán je jediné dobro v Nice. Doufám, že časem budu mít něco podobného. S pomocí Boží. Dobrý a velký bataklán není malé štěstí.
Ach Bože, nejsem ošklivá, mám hezkou postavu, překrásný pas, malou nožku, zlaté vlasy, mám důvtip (říci to je důkaz, že jsem hloupá), mluvím francouzsky, anglicky, italsky a rusky, ráda se bavím.
Jenže má matka nemá bataklán a to všechno je k ničemu, tedy ne, slouží to k tomu, že se na mě nějaké zvíře podívá nejprve zvědavě, pak posměšně, a to je vše. Ale každý večer se modlím k Bohu a troufám si doufat, že vyslyší mou modlitbu. Troufám si ještě doufat... ale ne, jsem jen hloupá. Přesto půjdu ještě prosit Boha, aby nám dal žít, jak si přeji. Půjdu se modlit.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I drove out" — vyjela jsem si kočárem.