Čtvrtek 15. ledna 1874

Mohlo to být jinak? Jak jsem si mohla myslet, že tentokrát to bude lepší, dobré?
A pokaždé se mi zdá, že to bude jinak, že se mýlím, že to bude dobré! Na dostizích jsem byla ze všech nejnešťastnější. Dostihy, totiž společnost a toalety, byly neobyčejně skvělé. Ať se ta společnost sebevíc kritizuje, přece jen je to společnost, a dobrá.
Hraběnka Harzinski, vikomtesa Vigier, kněžna Labanoffová, kněžna de Chimay, vévodkyně de Mouchy, s manžely, kromě Labanoffa, který tam byl s dcerou. Samá krásná jména, krásné toalety a hezké ženy.
Všichni byli pohromadě, znají se, mluví spolu, jsou veselí.
My, samotné, nejubožejší z ubohých, dobře oblečené, ale raději bych dobře oblečená nebyla! Říct, co cítím, popsat své rozhořčení, závist, zlobu, ponížení sebe sama, je příliš těžké a mé hrubé, zaprášené pero to vyjádřit nedokáže. Čím víc se všichni baví, tím víc si trhám srdce a duši. To není pro mě, říkám si, je mi teprve čtrnáct, ale jednou mi bude šestnáct!
Můj Bože! Trpím hodně, ale ještě ne dost na to, abych si zasloužila odměnu.
Teta se ještě také cítila ubohá, víc než já, chtěla to přede mnou skrýt, a byla ještě ubožejší. Je tam spousta vznešené společnosti, kočárů bez počtu; pánové Woerman a Lambertye šli vyzvednout kněžnu Labanoffovou a její dceru. Kněžna s Woermanem a její dcera s Lambertyem.
Zkrátka, všichni jsou ze slušné společnosti, a já, nešťastná, hledím se závistí na to, co je náležité, a na každodenní věci.
Lítost lítostí, bída bíd. Byla jsem šťastná, že jsem se po druhém dostihu mohla vrátit ke kočáru. Jsme čtyři, já, teta, Dina a Paul, ten ošklivý nevychovanec, který běhal na všechny strany.
Obří kočár odjel naložený dámami a Lambertye na kozlíku. Neviděla jsem, kdo ty dámy byly.
Odjíždíme poslední, protože jsme museli čekat na bratra, který se chová jako mrzout, jako nevychovaný sedlák. Galveovi tam nebyli. Tibet přišel k našemu kočáru promluvit. Dostihy byly skvělé, hlavně pro Nice. Byl tam povoz se čtyřspřežím à la daumont. Promenádou se sotva dá projet. Bylo mi tak mizerně, že jsem koně skoro neviděla a nic jsem nepochopila. Kolikrát jsem si říkala, že čím víc se všichni baví, tím víc si zoufám! Na dostihy se chodí dívat, potkávat se, seznamovat se!
Dvakrát jsme projeli Promenádou přeplněnou kočáry a chodci. Na Avenue de la Gare (hnědé šaty, sluší) potkáváme mámu, otrhanou, s nějakými otrhanci. Ach! neštěstí!
U večeře jsem nemluvila, ale nevypadala jsem nespokojená. (Paní Anitchkoffová a Mášenka)
Pak máma říká:
„Moussia, sama neví, co chce, protože je rozmazlená; chce muže, ale na to je, mou věru, ještě brzy.“ Byla jsem bez sebe – chtěla jsem plakat, křičet. Tak se vykládají moje city! Tak mě chápou! Nechtějí pochopit, proč jsem nespokojená, protože to sami cítí a vědí a chtějí to jen zakrýt.
Velký Bože, odpusť mé reptání! Ale dopřej nám žít aspoň chvíli tak, jak to mám ráda, jak žijí všichni tihle lidé. Sejmi z našich hlav prokletí, zachraň mě, odpusť mi!
Opravdu trpím. Ach! kdybychom mohli žít jako všichni tito lidé, aspoň jako společnost v Nice!
Pláču vzteky a závistí!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Ruská zdrobnělá forma jména Marie. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩