Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 14. ledna 1874

Jsem líná, vstávám až v osm hodin, musím to změnit, jinak zhrubnu. Nic nezkazilo dnešní den, vše bylo dobré a klidné.
V půl jedenácté odcházíme na nádraží, totiž já, máma, teta, Dina, Machenka, Stiopa, Walitsky a Paul. Slunce pálí (modré šaty, hnědý klobouk, dobré). Lístky kupujeme na nádraží u Chauvaina. Není tam ani jedna dáma, ale střelci se shromažďují, Saint-Clair, Lewin, Salting, hodný Merck, vypadá nejslušněji z celé té lůzy, jen ty zuby... nebylo by špatné otevřít ústa všem, které člověk zná, a prohlédnout zuby, když se to dělá koním; vzít jednou rukou za nos a druhou za bradu. Pan de Galve, ačkoli starší, je ještě lepší než všichni tihle prasátkové, vypadá vznešeně a jako velký pán. Trehern je také dobrý, ale uvadlý, co se týče ostatních, jsou to převlečení kadeřníci. Lambertye také přichází ve svém dlouhém plášti-županu. Abych se vyhnula jeho hadím očím, usadím se v kupé. Všichni vystupují v Monaku, bereme kočár, jdu přímo do hotelu obědvat. Všichni střelci se tam také shromažďují k obědu, ale protože v naší rodině se nikdy nedá nic udělat pořádně, všichni se rozdělí a v restauraci zůstáváme jen tři: já, Dina a Machenka.
Dala bych nevím co za to, abych mohla být s tou Bohem požehnanou partou. Život chápu jen s muži, sukně mě dělají nevolnou. Zdálo se mi, že ta opice mluvila o mně s mužem, který byl vedle něj, protože s ním mluvil a díval se na mě. Posledních pár dní mi ta opice připadá odporná. Paul přichází a my odcházíme; ta ubohá Dina se bála projít jako první kolem toho stolu střelců, který jsme musely minout, ale já jsem nejodvážnější, hlavně tam, kde není proč být odvážná, a procházím první. Lambertye má bez klobouku plešatou hlavu a vypadá jako hřebík.
Dina zůstává s mámou a jsme jen tři, já, Machenka a Paul; a tím lépe, bylo by hrozné tři sukně a jedny ubohé kalhoty. Nikdy jsem nebyla u začátku Střelby, dnes poprvé. Zaujmu místo mezi sloupy, protože slunce pálí. Ale dívám se na nebe a náhle vidím něco jako koně ve vzduchu, teprve po několika minutách zjišťuji, že to byl balón ve tvaru krávy. Pak měníme místo, dáváme se do první řady, ale s vlakem v jednu hodinu se Střelba zaplňuje, přichází lady Falknerová, která se stala opravdu hezkou, pak Galvové v šedém, usazují se mezi sloupy, které jsem právě opustila.
První cenu vyhrál pan Táááhni, nevím, jak se jmenuje, ale tolik protahuje své „táhni", že ho tak nazývám. Druhý baron de Saint-Clair, třetí byl princ de Chimay, čtvrtý pan Joe Norris, jeden z nejlepších střelců, minul dvakrát, což vede k vyřazení ze soutěže. Když jsem ještě byla mezi sloupy, Soria mě zdraví a přichází se mnou mluvit, pak se dívá na program, který jsem držela, a přiblíží se tak blízko, že se mě dotkl. Nevěděla jsem, co dělat, podala jsem mu program. Je to člověk, který si myslí, že je bůh, všichni ho musí zbožňovat a jen jeho dotek dělá šťastným. Při všem je to obchodník s vínem a zpěvák, a vůbec není krásný, dokonce mu dávám přednost... dokonce Lambertye.
Ale jsem ráda, že tam nejsou vévoda a vévodkyně z Hamiltonu, zemřela bych hrůzou.
Střelba byla docela skvělá, paní Korsikoffová, ten tlustý kočí, přišel grimasovat a křičet svou ošklivou francouzštinu. Ubohý holub, ubohý holub!
Ale to ten pes je obdivuhodný, to ten pes je úžasný, ubohý holub. Jaká hrůza! Och, měla jsem chuť se jí zeptat, proč přichází, když jí utrpení Ubohého holuba! dělá tak zle? Ty necitlivé citlivosti mě pobuřují.
Máme ještě hodinu v sálech; máma mi představila Lewina, říká, že minulý rok mi dával šestnáct let! Jaké Miserere! Ale abych s ním mohla mluvit, musela jsem zvedat oči jako v modlitbě, tak je vysoký. Také jsem se seznámila s paní Dachkevitchovou, sympatická žena.
Sestupujeme a pár kroků od kasina nasedá hrabě de Lambertye, směšný jako, jako on. Dina říká:
— Příjemné setkání.
— Velmi příjemné.
Nicméně se mě neodvážil příliš pozorovat, byla jsem s mámou.
Jsem spokojená s dneškem, chtěla bych být rychleji dospělá, abych mohla mít s sebou partu, takhle bych žila: žít v Paříži nebo Londýně podle okolností a přijet na měsíc do Nice dovádět s velkou vybranou partou.
Pořádat večeře po čtyřech a všelijaké obdivuhodné bláznovství. Ale, ale... manžel. Protože všechny mé fantazie se nemohou uskutečnit, nenajdu manžela, který bude můj milenec. Bude to možná mrzout, hlupák, tvrdohlavec, který bude tvrdit, že udělá, co chce, a nenechá mě dělat mé fantazie.
Vysvětlení:
Teprve dnes jsem pochopila všechny obtíže s manželem. Manžel! Brzda ve všech potěšeních, manžel, tomu se klasicky říká manžel! Ach! ach! ach! Nemyslela jsem na to. Protože nenajdu manžela takového, jaká žena budu. Všichni ti pánové se baví a tropí co chtějí a žení se, teprve až jsou unavení, vyčerpaní a znudění! Žení se, aby si odpočinuli, ubožáci, chtějí domácí život (Vysvětlení): chtějí, aby se dělala jejich vůle, ti psi! hroši! prasata!
Co obdivují u jiné, kárají u své ženy, co je u jiné zcela jednoduché, je pro ženu extravagance. A ti, kteří nadělali nejvíc hloupostí, jsou ti nejpřísnější! Šperk za sto tisíc franků pro herečku je jednoduchá a obyčejná věc a pět tisíc franků pro jeho ženu je extravagance. Lezli by po čtyřech od Vítězného oblouku až k Tuileriím za milenkou, a řeknou, že je obtížné a nudné vyjít s jejich ženou v kočáru... v landau!
Ti zbojníci...
Ale... ale... to jsou velmi staré, dobře známé pravdy, co tu říkám! A já, och! ubohá já! Myslela jsem, že říkám něco nového, něco silného.
Miserere, trojí Miserere!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „sick" (nevolnou). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „M. Pooool" – Marie přezdívá střelce „Pan Táááhni", protože prodlužuje anglické „pull" (táhni), povel k vypuštění holubů. ↩
Pozn. překl.: V originále „soupers à quatre pattes" (večeře po čtyřech) – metafora divoké dekadentní zábavy. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „block head" (blbec). ↩