Čtvrtek 15. ledna 1874

Mohlo to být jinak? Proč jsem mohla myslet, že tentokrát to bude lepší, dobré?
A pokaždé se mi zdá, že to bude jinak, že se mýlím, že to bude dobré! Na dostizích jsem byla nejnešťastnější. Dostihy, to znamená společnost a toalety, byly mimořádně skvělé. Ať se ta společnost sebevíc kritizuje, stejně to je společnost, a dobrá.
Hraběnka Harzinski, vikomtesa Vigier, kněžna Labanoffová, kněžna de Chimay, vévodkyně de Mouchy, se svými manžely kromě Labanoffa, který byl se svou dcerou. To vše jsou krásná jména, krásné toalety a hezké ženy.
To vše bylo spolu, znají se, mluví spolu, jsou veselí.
My, samotné, nejubožejší z ubohých, dobře oblečené, ale raději bych nebyla! Říct, co cítím, popsat své rozhořčení, závist, zlobu, ponížení sebe sama, je věc příliš obtížná a nedá se vyjádřit mým hrubým a zaprášeným perem. Čím víc se všichni baví, tím víc si trhám srdce a duši. To není pro mě, říkám si, mám jen čtrnáct let, ale jednou mi bude šestnáct!
Můj Bože! Trpím hodně, ale ještě ne dost na to, abych si zasloužila odměnu.
Teta se také cítila ubohá, víc než já, chtěla to přede mnou skrýt, a byla ještě ubožejší. Je tam spousta vznešené společnosti, nesčetné kočáry; pánové Woerman a Lambertye šli vyzvednout kněžnu Labanoffovou a její dceru. Kněžna s Woermanem a její dcera s Lambertye.
Zkrátka, všichni jsou ze slušné společnosti, a já, nešťastná, hledím se závistí na to, co je náležité, a na každodenní věci.
Lítost lítostí, bída bíd. Byla jsem šťastná, že jsem po druhém dostihu mohla se vrátit ke kočáru. Jsme čtyři, já, teta, Dina a Paul, ten ošklivý nevychovanec, který běhal na všechny strany.
Obří kočár odjel naložený dámami a Lambertye na kozlíku. Nemohla jsem vidět, kdo ty dámy byly.
Odjíždíme poslední, protože jsme museli čekat na mého bratra, který se chová jako mrzout, jako nevychovaný sedlák. Galveovi tam nebyli. Tibet přišel k našemu kočáru promluvit. Dostihy byly skvělé, hlavně pro Nice. Byl tam povoz se čtyřspřežím à la daumont. Na Promenádě lze sotva projet. Byla jsem tak ubohá, že jsem sotva viděla koně a ničemu jsem neporozuměla. Kolikrát jsem si říkala, že čím víc se všichni baví, tím víc zoufám! Na dostihy se chodí, aby člověk viděl, setkává se, seznamuje se!
Dvakrát jsme projeli Promenádou přeplněnou kočáry a chodci. Na Avenue de la Gare (hnědé šaty, dobré) potkáváme mámu otrhanou s otrhanými lidmi. Ach! neštěstí!
U večeře jsem nemluvila, ale nevypadala jsem nespokojená. (Paní Anitchkoffová a Machenka)
Pak máma říká:
— Moussia, sama neví, co chce, protože je rozmazlená; chce muže, ale na to je, mou věru, ještě brzy. Byla jsem bez sebe — chtěla jsem plakat, křičet. Tak se vykládají moje city! Tak mě chápou! Nechtějí pochopit, proč jsem nespokojená, protože sami to cítí a vědí to a chtějí to jen skrývat.
Velký Bože, odpusť mé reptání! Ale dej nám žít chvíli, jak mám ráda, jak všichni tito lidé žijí. Seber z našich hlav prokletí, zachraň mě, odpusť mi!
Opravdu trpím. Ach! kdybychom mohli žít jako všichni tito lidé, jako společnost Nice alespoň!
Pláču vzteky a závistí!

Poznámky

Pozn. překl.: Ruská zdrobnělá forma jména Marie.