Pondělí 12. ledna 1874

Na Promenádě, byla jsem v kočáře s rodinou a viděla jsem Wittgensteina s Lambertyem. Krásná Zigouzinová se projížděla ve vozíku pro nemocné. Její manžel ji zbil, domníváme se. Ten Lambertye je ohromující člověk, v jednu chvíli ho vidíte s jedním, o minutu později s druhým; dnes jsem ho na Promenádě viděla během hodiny s pěti různými lidmi: Wittgensteinem, Galvem, kněžnou Labanoffovou atd. atd. (modré šaty, hnědý klobouk, dobré). Začínám mít štíhlý a pěkný pas, jen žádnou skromnost! mám velmi hezký pas, štíhlý a dobře utvářený. Pak jdu s Hitchcockovou; byli jsme chvíli před návratem domů, když se naproti klubu Méditerranée objeví Mašenka, Hitchcockovou pošlu domů a ruku v ruce vystupujeme ještě jednou po Promenádě až k číslu 25. Galveovi jsou u Úžiny Mouches s ženou, kterou jsem ve Vídni měla za udržovanou.
Soňa přijde s námi domů, ukazuji jí modré šaty.
Všichni kromě Stěpy a Walitskyho večeří doma.
Máma mi navrhuje, abychom šly k paní Warrodelové podívat se, jak se oblékne na ples, (oba dva byli dnes ve dvě hodiny u nás. Jsou půvabní) (jak bych ráda nahradila tu banální větu!), Soňa je moc ráda, že se vymanila z matčiny moci. Dnes večer jsme vyšly pěšky, na chvíli se zastavíme u Teplakoffových, paní je velmi nemocná. U Escoffiera si vezmeme pašku a půjdeme to odnést paní Warrodelové, na nový byt.
Nacházíme ji samotnou, v bílém županu, chystá se dnes večer jít na květinový ples. Má mámu tak ráda! Vždyť to byla máma, kdo ji minulou zimu vodila na plesy, a to máma jí představila jejího manžela. Je docela milá. Ale je to divné, nemohu pochopit ani manželství, ani smrt. Vyprávěla všechny své dojmy. Pan Warrodel vstoupí a my odcházíme. Zůstávám se všemi až do půl jedenácté, pak jdu nahoru k sobě, obléknu si čerstvou košili, zuju si botky, nechám si vlát vlasy a přehodím si přes ramena bílé beduínské roucho; v tom oblečení se zavřu, sestavím si zrcadla a konečně je to tady.
Dlouho jsem nic neviděla, pak jsem postupně začala rozlišovat několik drobných postav, ale ne větších než deset či dvanáct centimetrů. Viděla jsem jen množství hlav, učesaných tím nejbizarnějším způsobem na světě, čepice, paruky, přemrštěně velké čepce, to všechno se točilo, pak rozeznám ženu, která se mi podobá, v bílém, šátek na hlavě, lokty opřené o stůl a lehce bradu na rukou, oči pozvednuté. Pak se rozpustí. Vidím kostelní podlahu z bílého a černého mramoru a uprostřed kostýmovanou skupinu, jeden z nich ležel, několik sedělo nebo stálo, dobře jsem to nepochopila. Zdálo se mi, že vlevo vidím několik mužů, Tormosoffa s vousy, které postupně červenají, Lambertyeho a pana Vigiera, ale nevěřím tomu.
Uprostřed stála, zahalená v dlouhý plášť, v kulatém klobouku a se skloněnou hlavou (jako Gioia na fotografii, co ukázal Čilovski, ta, co stojí) hraběnka de Galve, tu jsem viděla víc než ostatní.
Potom se mi zdálo jako v mlze muž ve fraku a nevěsta, ale tváře byly neviditelné.
Ještě uprostřed nějaký muž, jehož tvář nemohu vidět, protože mu ji zakrývala dosti velká láhev, takhle:
Viděla jsem paní Vigierovou; převládaly ty učesané hlavy a pak, myslím, já, jen poprsí; v nejrůznějších kostýmech, které se každou chvíli měnily, i pózy a výstřihy. Scéna byla velmi oslnivá.
Úplně na začátku se mi na okamžik zdálo, že ozdoby zrcadla, odrážející se do nekonečna, jsou rakev, ale uvědomila jsem si omyl. Je třeba vědět, že jsem byla trochu rozrušená a každou minutu jsem si myslela, že uvidím něco strašného. Ale ty účesy mě uklidnily.
Vstávám unavená, možná bych byla viděla ještě něco jiného.
Jdu k mámě a vyprávím jí všechno, ale ona spala a nezapůsobilo to skoro vůbec. Zítra budu vyprávět všem, protože je to divné.
Nepochybně bych byla viděla lépe, ale hýbala jsem zrcadlem a očima.
Potkala jsem svůj nový rok při pohledu na ty nevýslovně podivné, fantastické a pestré kostýmy a účesy.
Ať žije rok 1874 v Rusku!
Sbohem 1873!
Ať žije 1874

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „la bella Zigouzin".
Pozn. překl.: V originále anglicky: „in that attire".