Sobota 3. ledna 1874

Dveře se s rachotem zavírají a už jsou pryč! Smiluj se!
Toalety se sotva stihly dokončit; hned po večeři jdeme s Bête a Paulem k Monierové a zůstáváme tam od sedmi do devíti, dokud nejsou šaty hotové. Žádná z těch titěrností se mi nelíbí, a nejméně Dina ve svém obyčejném bílém tarlatánu.
U pana a paní Howardových je velký hudební večer. Tetiny šaty jsou hezké, ale živůtek je nakřivo, takže si lidé budou myslet, že jí špatně pomáhali při oblékání. Smiluj se! Ďáďa byl u odjezdu a sám odešel o několik minut později, s Bête.
Jela jsem na koni, sama s podkoním, na Rob Royovi. Celou Promenádu jsem projela pomalým cvalem, seděla jsem velmi dobře, kůň je hezký a jsem spokojená.
Slečna de Galve byla také na koni, s otcem, sedí dobře v sedle. Jela jsem po avenue de la Gare, pak cestou na Saint-Pons, kde jsem přesedla na Kitty, pak v jedné z uliček nábřeží Saint-Jean-Baptiste jsem si znovu vzala Rob Roye, kterého umím pobídnout do klusu. Ještě jednou celá Promenáda, tam klusem, zpátky lehkým cvalem. Je to tak krásné, ten lehký cval o trochu rychlejší než dobrý krok, kůň ladně poskakuje a člověk je přilepený k sedlu. Všichni se na mě dívali. Včera jsem u London House viděla lorda Falknera a naši viděli lady Falknerovou v Monaku. Konečně se moje vytoužená společnost schází. Nice je rozkošné místo, kde lze strávit dva měsíce jako na venkově, odpočinout si od hluku hlavního města, ráno vycházet, jezdit na koni, zajíždět do Monaka, na dostihy, na Tir, do Réserve, do London House; jednou k Varu a do Saint-André a odjet z Nice spokojený a rád, že se člověk vrací do Paříže. Takhle bych měla Nice velmi ráda – přijet sem a dělat, co chci, s vlastní partou. Ale zůstávat tu jako my, Smiluj se!!!
Vévoda z Hamiltonu už visí na vývěsce kasina v Monte-Carlu mezi komisaři Tiru. Brzy ho uvidíme osobně, a jistě i jeho ženu. Jsem na ni zvědavá, nedovedu si ji představit, nemůže to být ani blondýnka, ani brunetka, ani šatynka, ani zrzavá, ani šedivá. Je to bytost svého druhu. Ale uvidíme.
U nás se o tom občas mluví, ale málo. K večeru mám špatnou náladu, ale nedávám ji najevo.
Včera jsem mámě vysvětlila, že chci, aby se mnou jednala jinak, protože když jsem jí chtěla poradit s oblékáním, odpověděla mi příkře a tím způsobem, který mě tolik dráždí. Říkám, že jí prokazuji čest a laskavost, když se nabízím, že půjdu k Monierové, a že chci, aby se ke mně chovali jinak. Prosila mě, abych šla, ale odmítla jsem. Dnes večer jsem si nemohla pomoci a upravila jsem tu sukni, a mluvili se mnou stejně nevychovaně a popudlivě. Stokrát jsem si řekla, že se už ničeho nedotknu, ale také nesnesu vidět něco odbytého, nakřivo, musím to spravit, ať se zlobím sebevíc. Musím se však přemoci a nechat ji chodit, jak chce, ať je oblečena příšerně a směšně, já se do toho už nebudu plést.
Smiluj se!
Zakázala jsem si na něj myslet při usínání, bylo to takové věštění, jaké si dělám pořád, ale zapomněla jsem a myslela jsem na něj, od té chvíle na něj myslím vždy při usínání a mám znovu ráda svou postel.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miserere !“ – úvodní slovo Žalmu 51 („Smiluj se nade mnou, Bože“), Mariino zoufalé zvolání. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky: „Diadia“ - strýček (důvěrná forma). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „slow canter“. ↩
Pozn. překl.: V originále „bataclan“ - Mariin oblíbený výraz pro společenskou skupinu/partu, kterou obdivuje. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩