Pátek 2. ledna 1874

napříč stránkounote de Marie en travers de la page de titre du Livre 15
Už jsem napsala dva tisíce sedm set stran!!!!
Zapomněla jsem říci, že včera dávali „Favoritku“ a že primadona je pod veškerou kritikou.
Jak je to podivné! Uplynul jeden den a rok je u konce. Nemohu se z toho vzpamatovat, ostatně jako ze všeho.
Kdykoli jdu kolem vily Wittgensteinových, přesvědčuji se uvědomuji si čím dál víc, jak nápadně se sám kníže podobá hnědému hadru, který přivázali nahoru na sloup u mříže a všelijakých lešení; něco tam totiž přestavují. Ta ubohá Gioia má žalostné manýry.
Poté, co jsem doprovodila mámu a tetu na nádraží (ten šílenec, který se chtěl zabít, je Polák, chudák; bude žít), zašla jsem k Delbecchimu pro sešity, abych mohla dál psát deník.
Dnes je tu to nebeské těleso, jež dává světlo a život a jež tak dlouho chybělo krásné Nice – Smiluj se.
Na Nový rok jsem dostala vizitky od všech těch oslů, kteří mi lijí své vědomosti do hlavy. Copak tohle bych chtěla! Ne, po takovém novém roce přece netoužím! „Čekejme, čekejme, čekejme ještě na první den štěstí.“
U paní Prodgersové se konal ples, na kterém slečna Avigdorová debutovala ve společnosti. Ale co je mi do toho!
Procházela jsem se s Hitchcockovou, potkala jsem také malou de Galve, byla pěšky; v šedém klobouku a šedých šatech je roztomilá, má pěknou postavu a je půvabná. V celé její osobě je cosi tak jemného, vše na ní je měkké a nedbalé vyrovnané. Potkala jsem také pana Woermana, jako vždy s Labanoffovými; myslím, že se žení s dcerou kněžny Labanoffové. Je to okouzlující mladý muž. Když jsem zahýbala do jedné z ulic, které vedou k náměstí Grimaldi, přišel ke mně pan Barnola, popřál mi šťastný nový rok a řekl mi, že jsem čím dál půvabnější a vyšší a a... atd. atd. atd.
Jak zestárl. V poslední době jsem sama se sebou velmi spokojená, připadám si hezká a to mě zkrášluje. Nic neudělá ženu ošklivou tak jako přesvědčení, že je ošklivá. Přílišná sebejistota sice škodí, zvlášť s příšerným obličejem, ale já příšerná nejsem.
Člověk se musí vždy považovat za lepšího než všichni ostatní.
Škoda, že se to nebeské těleso, jež dává atd., objevilo. Poslední tři čtyři dny bylo mlhavo a zdálo se mi, že jsem v Paříži. Kočár hraběte de Lambertye se už neukazuje, i ten mi připomínal Paříž.
Sotva jsem přišla domů, jdu k sobě do pokoje před velké zrcadlo, poslední paprsek zapadajícího slunce mi padal přímo na tvář, měla jsem na sobě hnědý klobouk, byla jsem hodně růžová, ale ne zardělá. Ten paprsek byl červený, vlasy mi dostaly ohnivý odstín, stejně tak pleť, a já mu byla tolik podobná. Naklonila jsem se doleva, bylo vidět jen vlasy, klobouk, tvář a trochu nos, odstíny byly jako on, byla jsem u vytržení.

Poznámky

Pozn. red.: Opera Gaetana Donizettiho (1840), oblíbená v Nice na italsky ovlivněné operní scéně. ↩
Pozn. red.: Delbecchi - papírnictví v Nice, kde Marie kupovala sešity na deník. Zde začíná Kniha 3. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „bella Nizza“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miserere.“ – úvodní slovo Žalmu 51 („Smiluj se nade mnou, Bože“), Mariino zoufalé zvolání. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „appearance“ (ve francouzské větě „ait fait son appearance“). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „foggy“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „flushed“. ↩