Středa 24. prosince 1873

Jezdíme na koni, já a Dina. Ta Dina mi na začátku zkazila projížďku, ale ke konci všechno šlo velmi dobře.
Upozornila jsem ji, že jí spadnou vlasy, dokonce jsem jí řekla, že chtěla udělat dojem, a skutečně po minutě klusu spadly. Ještě by to nebylo nic, kdyby si toho nevšímala (jak by mělo být, protože to čekala), ale bylo jí to nepříjemné a litovala, myslím, toho efektu. Vracíme se, upraví se a od té doby všechno jde dobře; dokonce klusala docela dobře.
Tyto šaty Galveových mi nedají ani chvilku klidu, to znamená, že z nich jsem vzteklá a bez sebe vzteky.
Zůstávám celý večer (protože zítra jsou Vánoce) s maminkou, které není dobře; leží na posteli mé tety a já jí hřeji nohy. Dvě hodiny plynou takto, slyšela jsem je odbíjet. Myšlenka na šaty mě neopouští, jsem v zoufalství. Povídáme si klidně, částečně o těch šatech. Po vévodovi nejvíc mi chybí tyto šaty, váhám mezi oběma.
Přichází Papa se svými poplachy o mámino zdraví a svým vzrušením, které mě oba přivádějí k šílenství, pak se Bête vrací z Monaka. Má teta, Dina a Hitchcockova v divadle.
Máma je ze mě velmi nadšená, byla jsem sladká a okouzlující atd. atd. Bráním ty darebáky vymýšlet si hrůzy, hořící láhve a všelijaké hlouposti. Máma si lehá u sebe, já s ní.
Vracejí se z divadla, přinášejí Pitou a jdu pryč.
Má teta řekla nahlas při obědě, že já jsem získala vítězství nad jedním pánem, že se vždy dívá, že při odchodu včera stál u nás, díval se a díval, že to byl Lambertye.
Takhle jsem to rozhodla ohledně těch šatů, které mě hlodají jako sňatek (až do včera jsem psala sňatek se dvěma r) vévody z Hamiltonu — nechám si takové udělat, až budu odcházet z Nice na cesty, a v Rusku.
Zatímco jsem byla u mámy, myslela jsem na všechno na světě, na něj bezpochyby, ale vidím ho jen, když se modlím a modlím se jen, když ho vidím.
Je jedna hodina.