Neděle 21. prosince 1873

Jak je člověk na tomhle světě hloupý! Já například, kdyby toto pero nebylo ze zlata, střežila bych se ho použít, ale protože je ze zlata, snažím se zvyknout si na toto nové písmo. Dnes ráno jsem si předsevzala, že toho udělám hodně, a sotva jsem stihla jít do kostela (modré šaty a klobouk ujde to). Na konci mše si se mnou přijde promluvit Hélène a řekne mi, že jsem neobyčejně bledá.
Na promenádě s mámou a tetou, pak je doprovodíme na nádraží a vezmeme princeznu (nejprve jsme šly k Rumpelmayerovi s mámou atd. a pak jsme vzaly Bête) a přidá se i pan Lefèvre, a jedeme znovu na promenádu.
Náhle mi Bête říká:
„Tam je, tam je!“
„Ne, to není možné“
Ale opravdu ji vidím. Je pěšky, mluví se Soubise, která je ve fiakru. Toaleta ze šedého sukna (úplet) a fialového sametu, rozkošná, originální, jednoduchá, elegantní, božská. Jaká záda! Jakou má postavu! Barva vlasů, účes, pas, chůze, způsoby, hlas, všechno je rozkošné, božské, dokonalé, originální! Nikdy jsem neviděla takovou krásu. Po všech těch prasatech z Nice ji vidět; připadá mi tak krásná, krásnější než kdy jindy. Jak ji mohl opustit? Ta druhá musí být víc než božstvo. Ale uvidím ji, uvidím ji s bataklány Galveových a Souvoroffových, s ním. Uvidím ji na střelbách, na dostizích, protože přijedou! Od 10. je ženatý, 10. ledna to bude měsíc, a začíná to až 14. Ó, jak mám strach!
Desetkrát jsem prošla kolem, abych se podívala na svou krásnou Gioiu. Pro mě je to dokonalost, dokonalost, dokonalost, jaká nikdy neexistovala. Ošklivý prašný a větrný den, ale po tom nebeském tělese, které atd., ani památky. Procházela se s Lambertyem, pak se synem.
Vracíme se v pět hodin, před večeří mám hodinu klavíru. Jak já se každou neděli nudím! Proč jsou neděle tak nudné? Ale jak je Gioia krásná! Bête si troufá tvrdit, že se jí podobám. Kdyby to byla pravda. Ale ne, je příliš krásná.
Však on má pravdu. Měl nejkrásnější ženu. Opravdu ho byla hodna.