Sobota 20. prosince 1873

škrtnutoJsem, mezi námi, to, čemu se říká hrozný malý chlapík
Děti moje, to je dnes ale rozkošný den. Po tom nebeském tělese, které dává světlo a život, ani památky, vlahý, svěží. Vycházíme ve třech, já, Hitchcocková a Walitský (hnědé šaty, sluší). Zapomínám na hlavní!
Gioia přijela! Gioia přijela! Ať žije Gioia! Ta drahá žena; Dina ji včera viděla v divadle, protože tam šla s paní de Mouzay; její dcera, Strikerovi a můj bratr, se kterým kvůli jeho drzostem už nemluvím, tam šli také. Byla v přední lóži prvního patra, v černém sametu, starých krajkách a diamantech, velká elegance, ale je na ní vidět, že už má svá nejlepší léta za sebou. To mi řekla Dina. A kdo ví, možná ho milovala, nebyla by to láska, čemu se říká čistá, ale přesto láska. Každou věc je třeba posuzovat na jejím místě a podle okolností. Milovala ho jistě tolik, kolik se v jejím postavení milovat dá. Drahá Gioia, zdá se mi, že bych ji tolik milovala. Tak ráda bych s ní mluvila. Cítím k ní jakousi něžnost.
Na promenádě jsem ji neviděla, pravda, chodím tam dost zřídka a nakrátko, což mi už několik lidí řeklo, a to mě velmi těší. Nemohu si totiž bez vzteku vzpomenout, jak jsem se loni pořád loudala po promenádě. Šla jsem pěšky od začátku promenády až domů, cestou jsem se zastavila v London House u toho nebeského tělesa, které dává život a veselí.
Večer trávím s rodinou, ale sedím stranou v tmavém koutě se zkříženýma rukama a poslouchám, co se říká. Někdy se ráda zaměstnávám nicneděláním, ale i to je vlastně práce, protože pořád myslím na to, co bych mohla dělat a kolik času ztrácím.
Dnes večer jsem si dala čaj v jídelně, věc nanejvýš vzácná. Zase jsem zapomněla napsat, že přijeli Galveovi. Viděla jsem hraběte s Lambertyem, tou malou hrůzou, ale ne odpornou. Já jsem ale bláznice! Zčervenala jsem, když jsem je viděla. Tak konečně je tu ten dobrý bataklán, to je útěcha. Jsou tu opravdu jediní slušní a takoví, jak to mám ráda: společnost, toalety, muži, všechno. Jsou jaksi mé ideály. Jak jsem nešťastná, že nemohu jít na Střelbu! Myslím totiž, že je lepší tam nejít vůbec než tam jít jako chudinka; raději budu plakat doma, než abych tam dělala ubohou figuru. Oživuje mě, že začínají střelby a dostihy.
Už večer jsem sáhla po starých novinách a čtu:
– Svatba definitivně ujednána. Vévoda z Hamiltonu se žení s lady Mary Montagu, dcerou paní vévodkyně z Manchesteru, jednou z nejbohatších a nejkrásnějších dědiček Spojeného království.
Vévodova stáj byla prodána atd. Led roztál, byla jsem velmi dojatá a skoro jsem se rozplakala, vlastně jsem se rozplakala. Stydím se za to, pořád jen pláču, je to tak hloupé!
Ale koneckonců jsem na tom po té katastrofě ještě velmi dobře. Připadám si dokonce necitelná. Zvlášť včera a předevčírem jsem byla, ne, jsem jako ta voda, do které někdo kápne kapku inkoustu: kapka se rozplyne, není ji vidět, ale voda už není tak průzračná... To jsem přesně já.
Přesto jsem velmi nešťastná.
Jdu spát v jedenáct.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „cosa rarissima“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „melted“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „off“. ↩