Čtvrtek 18. prosince 1873 — Sešit 014

CZEN UK FR

Představovala jsem si, že až tam dorazíme, já, máma, Dina, Ladoj a ještě někdo půjdeme na Střelbu, že se tam usadíme, že si budeme povídat, zkrátka že se budeme chovat jako slušní lidé. Je to pro mě tak velké potěšení, a jen jednou ročně, zdá se mi, že oběť by nebyla velká. Ale ne, hned po příjezdu se jde hrát, a já, ubohá duše, musím stát za zády všech velikostí a druhů, ale budiž, když jsem doufala, že půjdu na Střelbu. Nakonec máma vstane a (já, máma, Dina a Ladoj) jdeme, ale tak bídně, že když jsme scházely z první terasy, bylo mi už bídně. Dojdeme ke vchodu, zeptám se a řeknou mi, že se za místa neplatí, ale je třeba mít vstupenku, protože to ještě není soutěž. Máma se tedy zastaví tam, kde při Střelbě vždycky stojí dav diváků, kteří se dívají zadarmo. Prosím, abychom se vrátily do sálu, protože to byla bída. Vývrtka se mi dvakrát otočila v hrdle a dusila jsem se vzteky. Máma pro mě nechce nic udělat. Vracíme se. Byla bych raději pod zemí než v Monaku. Stát dvě hodiny u stolu a obdivovat zátylky a záda, snášet drzé pohledy kolemjdoucích, jimž jsem tu jistě vystavena, když stojím sama za židlí. Vědět, že se tam střílí, že... Stálo mě nesmírné úsilí zadržet slzy, mluvila jsem s Dinou se sevřenými rty a u každého slova jsem se bála, že propuknu v pláč. Nerozzuřuje mě ta ubohá dnešní Střelba, ale vůbec celý můj život! Ani v Nice žádná váha, žádné postavení, největší potěšení je pro mě největším zoufalstvím! Ano, vskutku zoufalstvím! Takhle nemohu žít! Je to nad mé síly, takhle to dál nejde. Jsem dohnána k zoufalství! K zoufalství bez hranic. Myslím, že to jsou nervy, protože není přirozené plakat tak, jak pláču po celou tu dobu, co píšu. Myslím, že jsem musela mít nejnešťastnější tvář na světě, hořela jsem. Nakonec mě teta vezme s sebou na balkon, kde kouří. Tam už se neudržím (začínám vzlykat, abych se uklidnila, klekám si a modlím se jako každý večer, a vskutku se vracím klidnější) a nechala jsem slzám volný průchod, bez jediného vzdechu, protože se ven draly už dávno. Chtěla jsem si postěžovat, ale bála jsem se plakat nahlas. Utřu si oči, jak nejlépe dovedu, a vracíme se do toho prokletého sálu. Počítala jsem okamžiky do odjezdu vlaku. Abychom se neopozdily, začala jsem to mámě říkat půl hodiny před odjezdem. Ale ona hrála minci za mincí a pořád říkala, že tahle je poslední. To mě přivádělo k nepříčetnosti; nakonec zbývá jen pět minut, prosím, abychom šly, už jsem ztratila hlas, v mých slovech jsou slyšet slzy a dýchalo se mi čím dál obtížněji. Naštěstí odjíždíme, jinak bych snad byla dostala nervový záchvat, protože jsem cítila, že se budu smát, plakat, křičet. Bože můj, za jaký hřích jsem odsouzena k nepřetržitému mučení! Proč musím kvůli každé maličkosti hrát drama! Jak jsou ostatní šťastní – přijít, odejít, zůstat jsou pro ně tak jednoduché věci, ale pro nás jsou odchod a návrat dramata o pěti dějstvích a dvanácti obrazech. A to drama hraju já, protože jim je to úplně jedno, jsou jako ze dřeva, nic nepotřebují, jen aby neumřeli hlady a nebyli vystaveni dešti, a k tomu touha strojit se a hrát! Ale já! To je jiné, rvu se na kusy, zabíjím se, takhle nemohu žít! Jsem příliš nešťastná!

Je m’imaginais qu’arrivées là, moi, maman, Dina, Ladoj et encore quelqu’un iraient au Tir, qu’on s’y installerait, qu’on causerait, enfin qu’on ferait comme des gens de bien. C’est un si grand plaisir pour moi, et seulement une fois par an, il me semble que le sacrifice ne serait pas grand. Mais non, aussitôt arrivées on va jouer, et moi pauvre âme que je suis, je dois rester derrière des dos de toutes grandeurs et espèces, mais passe pour cela, puisque j’espérais aller au Tir. Enfin maman se lève et (moi, maman Dina et Ladoj.) nous allons mais si misérablement qu’en descendant la première terrasse j’étais déjà misérable. Arrivés près de l’entrée, je demande et on me dit qu’on ne paye pas les places mais qu’il faut avoir un billet comme ce n’est pas encore le concours. Alors maman s’arrête où pendant le Tir il y a toujours une foule de spectateurs gratis. Je prie de retourner dans la salle, car c’était misère. Le tire-bouchon a tourné deux fois dans mon gosier et je suffoquais de rage. Maman ne veut rien faire pour moi. Nous retournons. Je voudrais plutôt être sous la terre qu’à Monaco. Rester deux heures debout près d’une table et admirer les nuques et les dos, subir les regards impertinents des passants auxquels je suis sans doute exposée, restant seule derrière une chaise. Savoir que là-bas, on tire, que... j’avais toutes les peines du monde à retenir mes larmes, je parlais à Dina les lèvres serrées et en prononçant chaque mot j’avais peur d’éclater en larmes. Ce n’est pas ce misérable Tir d’aujourd’hui qui m’enrage, mais c’est en général ma vie ! Même à Nice aucun poids, aucune position, le plus grand plaisir est le plus grand désespoir pour moi ! Oui, un désespoir positivement ! Je ne puis pas vivre comme cela ! C’est au-dessus de mes forces, je ne puis plus continuer ainsi. Je suis réduite au désespoir ! à un désespoir sans bornes. Je crois que c’est nerveux, car ce n’est pas naturel de pleurer comme je pleure tout ce temps que j’écris. Je crois que je devais avoir la plus malheureuse figure du monde, je brûlais. Enfin ma tante me prend avec elle au balcon, elle fume. Là je ne puis me contenir (je commence à sangloter, pour me calmer je m’agenouille et je prie comme tous les soirs, en effet je reviens plus calme) et j’ai laissé couler les larmes sans un seul soupir, car elles voulaient sortir il y a longtemps. Je voulais me plaindre, mais j’avais peur de pleurer à haute voix. J’essuie de mon mieux les yeux et nous rentrons dans cette salle maudite. Je comptais les instants jusqu’au train. Pour ne pas retarder j’ai commencé une demi-heure avant le départ, à le dire à maman. Mais elle jouait pièces après pièces disant toujours que c’est la dernière. Cela me mettait hors de moi, enfin il ne reste que cinq minutes, je supplie d’aller, j’ai déjà perdu la voix, on entend les larmes dans mes paroles et ma respiration devenait de plus en plus difficile. Bienheureusement nous partons, autrement j’aurais peut-être eu une attaque de nerfs, car je sentais que j’allais rire, pleurer, crier. Mon Dieu pour quel péché suis-je condamnée à un supplice continuel ! Pourquoi dois-je pour chaque rien jouer au drame ! Comme les autres sont heureux, venir, s’en aller, rester sont des choses si simples pour eux, mais pour nous sortir et rentrer sont des drames en cinq actes et douze tableaux. Et c’est moi qui le joue ce drame car pour eux c’est bien égal, ils sont comme des bois, il ne leur faut rien, pourvu qu’ils ne meurent pas de faim et qu’ils ne soient pas exposés à la pluie, avec cela un désir de faire des toilettes et de jouer ! Mais moi ! c’est différent, je me déchire, je me tue, je ne puis pas vivre ainsi ! Je suis trop malheureuse !