Pátek 12. prosince 1873

Moje zrcadlo se rozbilo. Kdybych byla pověrčivá, bylo by to znamení, že mám zemřít. V okamžiku, kdy jsem viděla to rozbité sklo, byla jsem velmi rozrušená, už jsem začínala vážně myslet, že zemřu, myslela jsem na spálení svého deníku a neměla jsem strach; jen když jsem pomyslela na to, co by se stalo s mou matkou, kdybych zemřela, měla jsem strach. Jdu k piánu celá zrudlá a Dina sedí na pohovce docela blízko a čte časopis, žádám ho od ní a čtu s hrůzou, že „vévoda z Hamiltonu, jehož blížící se sňatek s peeresse Anglie vzbudil nějaký rozruch v Nice, se ihned po oslavě odebere se svou mladou manželkou do Suffolku, kde stráví líbánky. Poté podniknou cestu na jih Evropy a mluví se o Nice jako o místě, které je na nějaký čas zadrží". Zdálo se mi, že nikdo nemůže být více rozehřátá, než jsem byla já, a přes toto krajní uzardění jsem přece jen dokázala zrudnout ještě víc. Odkdy žiji, nikdy jsem nebyla ve stavu jako tento. Nikdy mě nezasáhla strašnější rána, nikdy jsem nebyla ponořena do tak hluboké bolesti. Byla jsem jako v ohni, fyzicky i morálně. Rozbité zrcadlo spojené se všemi útrakami mé ubohé duše mě dělalo jako šílenou, byla jsem připravena okamžitě zemřít, bez nejmenšího váhání, což bych neudělala teď, kdy jsem klidnější. Cítím se dokonce celkem dobře, až příliš dobře, nemohu popsat stav, ve kterém jsem byla dnes ráno! Byl neustále před mýma očima. Ale co udělám, když přijedou! Co ze mě bude!
Chci a nechci je vidět, třebaže chci nebo nechci, stane se, jak Bůh bude chtít, protože nejsem hodná, aby mě slyšel, mé modlitby nejsou přijímány, nejsem hodná. Žádám pouze tolik síly, kolik jsem jí měla až dosud, a dokonce více, protože když je uvidím... Bezpochyby bude střílet v Monaku. Jistě tam budu. Dá mi Bůh odvahu?
[V okraji: Při chůzi jsem viděla okouzlující Pristitiffovou, je tak sympatická. A Američanku, poznala mě, chtěla jsem s ní mluvit, ale ztratila jsem ji z dohledu.]
Dnes ráno, když jsem přišla k mámě, řekla mi, že mluvím v noci a že vypravuji všelijaké věci. Na ta slova jsem se začervenala a začala mluvit o svých šatech u Wortha. To je ještě potěšení mluvit v noci! A poslouchají! Jak je to nepříjemné!
Slíbila jsem, že přijdu učesat Lisu, přichází; spěchám tedy a jdeme (modré šaty, modrý klobouk, docela dobře, ale nešťastná a celá v ohni). Nenastupují, jdou k Derwiesovým a jak říká Gaspard, jsou tím velmi rozmrzeny. Je tak horko, musím mít tak nešťastnou tvář. Chodím s Kunekundou, která je hloupější než kdy jindy. Od tabatěrky až do krajního konce promenády a odtud domů. Na zpáteční cestě je chladněji, začala jsem vidět a cítit. S tím sluncem, i bez jakékoli nepříjemnosti, nevidím mnoho, sklánám oči a cítím se zdrcená, a především teď nenávidím to nebeské těleso, které dává život a světlo, zuřím, když ho vidím zářit a hřát, zatímco já jsem tak nešťastná. Možná bych ho milovala, kdyby má duše byla radostná a zářivá jako on. Bojím se večeře, protože všichni jsou v Monaku, máma, má teta, Walitsky, diadia, Solominka a ještě nevím jací psi. Ale naštěstí se Solominka a Tormosoff vracejí a jsem uklidněná, smáli se a byla jsem trochu oživená, ale vždycky jako pod tmavomodrým závojem.
Je škoda, že jsem nepsala dnes ráno, protože oheň, který mě strávil, byl mimořádný, zdálo se, že nepochází ze země, nikdy jsem nebyla taková.
Zdá se mi tak krásný, miluji ho tak, že bych si chtěla dát rány holí, protože se nesluší milovat ženatého muže... Je ženatý!!! Bude to vždycky nové a strašné.
Je ženatý od středy. Řekla bych mnoho, ale jsem příliš mladá, nesmím se vyjadřovat příliš otevřeně! Jinak bych řekla, jak... ne, jak mu závidím, jako kdyby...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „flushed" – zrudlá, zrudnuvší
Pozn. překl.: V originále anglicky: „comfortable"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „comfortable"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „extreme end"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „home"