Čtvrtek 11. prosince 1873

Jsou tedy chvíle, kdy jsem krásná! A tak krásná. Když jsem se rozčesávala, improvizovala jsem si zcela jednoduchý účes, jediný hřeben drží vlasy, vepředu nic, vzadu na šíji krátká kadeř. Podívala jsem se na sebe a přísahám, že odkdy jsem na světě, nikdy jsem se neviděla takovou. Bílá, trochu růžová, oči zvětšené, zářící a melancholicky snící, když jsem mimovolně udělala nepostřehnutelný pohyb, dvě jiskřičky zazářily. Ústa malá a šarlatová, krk (byla jsem trochu nakloněná) dlouhý, bílý, graciózní, paže, které jsem držela opřené na kolenou, vlastně ne, vím jen, že mé zkřížené ruce byly blízko pravé tváře, ale nechala jsem je klesnout a byla jsem ještě krásnější. Byla bych dala všechno na světě za takový portrét. Nemohla jsem odtrhnout oči od svých očí. Měla jsem malý snivě toužebný, rozkošný výraz. Myslím, že nikdy nejsem tak krásná v divadle nebo kdekoliv, a navíc mě zkrášloval i můj kostým; měla jsem jen plášť sotva zapjatý vpředu, výstřih byl třikrát větší než můj krk, bylo vidět šíji, krk a dokonce zátylek vzadu, ze strany, a vepředu paže procházely dvěma otvory, ale byly pokryty skoro až po loket. Tak poetický kostým! Vypadala jsem jako sen, jako obraz, jako rozmar. I ty nejošklivější mají příznivé okamžiky.
Vycházím, chodím od čísla 59 domů. Je hodně lidí, kolem hudby dav. Ale je mi to naprosto jedno. Mám ráda chůzi kolem čtvrté hodiny, je tak svěže, tak příjemně. Udělalo mi to dobře, mám klidný výraz. Ale ne, udělalo mi to zle, protože jsem zestárla, moje kůže je svraskalá, posledních dní jsem spala sotva šest hodin, musím se vzpamatovat.
Myslela jsem, že napíšu, že ho nemiluji, že to byla pouhá představivost, že mě jeho sňatek vůbec nezasáhl. To všechno, abych se trochu vzchopila, protože se tak... stydím se sama za sebe, jsem tak ponížená, že jsem marně milovala, že jsem jako pes, do kterého kopli. Ale pak jsem si pomyslela: proč předstírat před sebou, proč se skrývat před sebou samou, proč lhát?
Od včerejška je ženatý, den, noc a den. Je mrtvý, už neexistuje, je tu vévoda z Hamiltonu, ale tentýž to není. Ten druhý je mrtvý. U večeře mi Bête, ta mdlá Kunegunda, říká:
– Je ženatý od včerejška.
– Kdo?
– Vévoda z Hamiltonu.
– Který vévoda? ptá se Bête.
– Vévoda z Hamiltonu. Ale jaký je, starý, mladý, nebo co.
– To se musíte zeptat jí (ukazuje na mě) Já nevím.
Pak se Bête začala skrývat, říkat:
– Který, ten opilý, ten červený, ten ošklivý? a pak že když mi bylo devět let, obdivovala jsem jeho bratra Carla, který je velmi krásný atd. atd.
Je to z její strany tak hloupé. Pak jsem řekla tatínkovi, že se Hamilton oženil, tehdy říká, že ho velmi lituje, že byl šťastný, že ho milovala žena, a co ho čeká v manželství, že ho jeho žena nebude milovat, že porodí patnáct dětí atd. atd. atd. Nezačervenala jsem se; jen když Kunegunda řekla první větu, ucítila jsem malé zrudnutí, ale skoro nic. Když se o něm mluví, jsem velmi klidná, ale nešťastná, chtěla bych sklonit hlavu a odejít někam daleko, daleko, lehnout si na zem a zůstat sama. Čeho se nejvíc bojím, je, že mohou přijet sem, vévoda a vévodkyně z Hamiltonu. Ach Bože! Jsem ponížená před sebou samou, zmatená, zahanbená, a kdyby přijeli! Ó Veliký Bože, ušetři mě tohoto trápení! Kdyby někdo věděl, jak jsem nešťastná! Jak trpím! Ani okamžik klidu, vždycky mám před očima...
To je příliš, chci zapomenout. Ó můj Bože, naopak chci na to vždycky myslet! Je to mé štěstí. Celý můj život je převrácen tímto kataklyzmatem, snadno se to říká, ale prožívat to! Je to, jak se mi zdá, největší událost mého života. Mé štěstí, můj ráj ulétá a já zůstávám sama... v Buffa! Bože bohů! To je tvrdé! A musí to být zrovna já, abych nic nepřerušila, abych žila, jako kdyby se nic nestalo, studovala, hrála na klavír atd. atd. Jsem velmi silná, jak vidím.
Ó nebe! Pomozte mi říct, co cítím, protože čím více píšu, tím méně vyjadřuji, co chci. Konečně není nic srovnatelného s mou hořkou bolestí. Bezpochyby jsou takoví, kdo ztrácejí své rodiče, svůj majetek, všechno, kdo jsou nemocní, ale to je jiný druh.
A dokonce i v tuto chvíli si nemohu představit, že je ženatý. Že všechny mé naděje praskly, že je konec! Jsem jako dítě, zlobím se na něj a ráda bych mu ublížila. Vážně jsem myslela, že napíšu a pošlu krásný anonymní dopis, který by říkal krásné věci o něm, poslat to jí, ale to bylo předchozího dne, příliš pozdě.
Ó Bože!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „He is married since yesterday."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „The duke of Hamilton."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Which duke?"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Duke of Hamilton. But what is he, old, young, or what."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „That you must ask her"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I don't know."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Which the tipsy, the red, the ugly one?"