❦
Čtvrtek 11. prosince 1873
Jeudi 11 décembre 1873
Jsou i chvíle, kdy jsem krásná. A jak krásná! Když jsem se rozčesávala, zaimprovizovala jsem si docela jednoduchý účes, vlasy drží jediný hřeben, vepředu nic, vzadu na šíji krátká kadeř. Podívala jsem se na sebe a přísahám, že co jsem na světě, takhle jsem se ještě nikdy neviděla. Bílá, trochu růžová, oči zvětšené, zářící a melancholicky snící, stačil sebemenší bezděčný pohyb a zazářily dvě jiskřičky. Ústa malá a šarlatová, krk (byla jsem trochu nakloněná) dlouhý, bílý, graciózní, paže, které jsem držela opřené na kolenou, vlastně ne, vím jen, že jsem měla zkřížené ruce u pravé tváře, ale nechala jsem je klesnout a byla jsem ještě krásnější. Byla bych dala všechno na světě za takový portrét. Nemohla jsem odtrhnout oči od svých očí. Měla jsem takový snivě toužebný, rozkošný výraz. Myslím, že v divadle ani nikde jinde nikdy nejsem tak krásná, a navíc mě zkrášloval i můj úbor; měla jsem na sobě jen plášť, vpředu sotva sepnutý, výstřih byl třikrát širší než krk, bylo vidět šíji, krk a dokonce zátylek vzadu, ze strany, a vepředu jsem paže prostrčila dvěma otvory, ale skoro až po loket byly zakryté. Tak poetický úbor! Vypadala jsem jako sen, jako obraz, jako rozmar. I ty nejošklivější mívají své chvilky.
Il y a donc des moments où je suis jolie ! Et si jolie. En me décoiffant, j’ai improvisé une coiffure toute simple, un seul peigne soutient les cheveux, devant il n’y a rien, derrière sur la nuque une courte boucle. Je me suis regardée, et je jure que depuis que j’existe je ne me suis jamais vue comme cela. Blanche, un peu rose, les yeux agrandis, brillants et mélancoliquement rêveurs, si je faisais involontairement un mouvement imperceptible, deux étincelles brillaient. La bouche petite et écarlate, le cou (j’étais un peu inclinée) long, blanc, gracieux, les bras que je tenais appuyés sur les genoux, pas même, je sais seulement que mes mains croisées étaient près de la joue droite, mais je les ai laissées tomber et j’étais encore mieux. J’aurais donné tout au monde pour avoir un tel portrait. Je ne pouvais détacher mes yeux de mes yeux. J’avais un petit air languissant, adorable. Je crois que je ne suis jamais aussi jolie au théâtre ou n’importe où, enfin, mon costume m’embellissait aussi; je n’avais que mon manteau à peine attaché devant, l’encolure étant trois fois celle de mon cou, on voyait la nuque, le cou et même le commencement du cou derrière, de côté, et devant les bras passaient par deux trous, mais étaient couverts jusqu’au coude presque. C’est un costume si poétique ! J’avais l’air d’un rêve, d’un tableau, d’un caprice. Les plus laides ont des moments favorables.
Vyjdu ven a od čísla 59 jdu domů1 pěšky. Je tam spousta lidí, kolem hudby celý dav. Ale je mi to naprosto jedno. Ráda se procházím kolem čtvrté, je tak svěže, tak příjemně. Udělalo mi to dobře, vypadám klidně. Ale ne, uškodilo mi to, protože jsem zestárla, kůži mám svraskalou, posledních pár dní jsem spala sotva šest hodin, musím se zotavit.
Je sors, je marche depuis n° 59 home. Il y a une quantité de monde, autour de la musique une foule. Mais ça m’est bien égal. J’aime marcher vers quatre heures, il fait si frais, si bon. Ça m’a fait du bien, j’ai un air calme. Mais non, ça m’a fait du mal car je suis vieillie, ma peau est plissée, les derniers jours j’ai dormi à peine six heures, il faut que je me remette.
Napadlo mě napsat, že ho nemiluji, že to byla jen fantazie, že mě jeho sňatek vůbec nezasáhl. To všechno, abych se trochu vzchopila, protože se tak... stydím sama za sebe, jsem tak ponížená, že jsem marně milovala, že jsem jako pes, do kterého kopli. Ale pak jsem si pomyslela: proč předstírat před sebou, proč se skrývat před sebou samou, proč lhát?
J’ai pensé d’écrire que je ne l’aime pas, que c’était de l’imagination, que son mariage ne m’affecte nullement. Tout cela pour me relever un peu, car je suis si... honteuse de moi, si humiliée d’avoir aimé en vain, d’être comme un chien auquel on a donné un coup de pied. Mais ensuite j’ai pensé, pourquoi feindre devant soi, pourquoi dissimuler devant soi-même, pourquoi mentir ?
Od včerejška je ženatý, den, noc a den. Je mrtvý, už neexistuje, je tu vévoda z Hamiltonu, ale tentýž to není. Ten druhý je mrtvý. U večeře mi Bête, ta mdlá Kunegunda, říká:
Depuis hier, il est marié un jour, une nuit et un jour. Il est mort, il n’est plus, il y a le duc de Hamilton mais ça n’est plus le même. L’autre est mort. A dîner la Bête, l’insipide Cunegunda me dit:
„Od včerejška je ženatý.“2
— He is married since yesterday.
„Kdo?“
— Who ?
„Vévoda z Hamiltonu.“
— The duke of Hamilton.
„Který vévoda?“ ptá se Bête.
— Which duke ? demande Bête.
„Vévoda z Hamiltonu. Ale jaký vlastně je, starý, mladý, nebo co.“
— Duke of Hamilton. But what is he, old, young, or what.
„To se musíte zeptat jí (ukazuje na mě), já nevím.“
— That you must ask her (me montrant) I don’t know.
Bête pak začala předstírat a říkat:
Alors Bête se mit à dissimuler, à dire:
„Který, ten opilý, ten zrzavý, ten ošklivý?3“ a pak že když mi bylo devět let, obdivovala jsem jeho bratra Carla, který je velmi krásný atd. atd.
— Which the tipsy, the red, the ugly one ? et puis que lorsque j’avais neuf ans, j’ai admiré son frère Carlo, qui est très beau, etc. etc.
Je to z její strany tak hloupé. Pak jsem řekla dědečkovi, že se Hamilton oženil, a on na to, že ho velmi lituje, že byl šťastný, že ho jedna žena milovala, a co ho v manželství čeká, že ho žena nebude milovat, že porodí patnáct dětí atd. atd. atd. Nezačervenala jsem se; jen když Kunegunda řekla první větu, ucítila jsem, že se trochu červenám, ale skoro nic. Když se o něm mluví, jsem velmi klidná, ale nešťastná, chtěla bych sklonit hlavu a odejít někam daleko, daleko, lehnout si na zem a zůstat sama. Nejvíc ze všeho se bojím, že by sem mohli přijet, vévoda a vévodkyně z Hamiltonu. Ach Bože! Jsem ponížená před sebou samou, zmatená, zahanbená, a kdyby přijeli! Ó Veliký Bože, ušetři mě tohoto trápení! Kdyby někdo věděl, jak jsem nešťastná! Jak trpím! Ani okamžik klidu, vždycky mám před očima...
C’est si bête de sa part. Puis j’ai dit à papa que Hamilton s’est marié, alors il dit qu’il le plaint beaucoup, qu’il était heureux, qu’une femme l’aimait, et ce qui l’attend en mariage, que sa femme ne l’aimera pas, qu’elle mettra au monde quinze enfants etc. etc. etc. Je n’ai pas rougi; seulement lorsque Cunegunda a dit la première phrase j’ai senti une petite rougeur, mais presque rien. Lorsqu’on parle de lui je suis très calme mais malheureuse, je voudrais baisser la tête, et m’en aller quelque part loin, loin, me coucher par terre et rester toute seule. Ce que je crains par-dessus tout, c’est qu’ils peuvent venir ici, le duc et la duchesse de Hamilton. Ah Dieu ! je suis abaissée devant moi-même, confuse, honteuse, et s’ils viennent ! Oh Grand Dieu épargne-moi ce tourment ! Si on savait comme je suis malheureuse ! Comme je souffre ! Pas un moment de tranquillité, toujours j’ai devant les yeux...
To už je moc, chci zapomenout. Ó můj Bože, naopak chci na to vždycky myslet! Je to mé štěstí. Tohle kataklyzma mi převrátilo celý život, snadno se to řekne, ale prožít to! Je to, jak se mi zdá, největší událost mého života. Mé štěstí, můj ráj ulétá a já zůstávám sama... v Buffa! Bože bohů! To je těžké! A jen já dokážu nic nepřerušit, žít, jako by se nic nestalo, učit se, hrát na klavír atd. atd. Jak vidím, jsem velmi silná.
C’en est trop, je veux oublier. Oh mon Dieu, au contraire je veux toujours y penser ! C’est mon bonheur. Toute ma vie est bouleversée par ce cataclysme, c’est facile à dire, mais à l’éprouver ! C’est, il me semble le plus grand événement de ma vie. Mon bonheur, mon paradis s’envole et je reste seule... à la Buffa ! Dieu des dieux ! c’est dur ! Et il faut être moi pour ne rien interrompre, pour vivre comme si rien n’était arrivé, étudier, jouer du piano etc. etc. Je suis très forte à ce que je vois.
Ó nebe! Pomozte mi říct, co cítím, protože čím více píšu, tím méně vyjadřuji, co chci. Zkrátka nic se nevyrovná mé hořké bolesti. Jistě, jsou lidé, kteří ztratí rodiče, majetek, všechno, kteří jsou nemocní, ale to je něco jiného.
Oh ciel ! aidez-moi à dire ce que je sens, car plus j’écris moins j’exprime ce que je veux. Enfin il n’y a rien de comparable à ma douleur amère. Sans doute il y en a qui perdent leurs parents, leur fortune, tout, qui sont malades, mais c’est un autre genre.
Ještě teď si nedokážu představit, že je ženatý. Že všechny mé naděje praskly, že je konec! Jsem jako dítě, zlobím se na něj a ráda bych mu ublížila. Vážně jsem uvažovala, že napíšu krásný anonymní dopis, který by o něm říkal krásné věci, a pošlu ho jí, ale to už byl den před svatbou, příliš pozdě.
Et même en ce moment je ne puis m’imaginer qu’il soit marié. Que toutes mes espérances soient craquées, que c’est fini ! Je suis comme une enfant, je suis fâchée contre lui, et volontiers je lui ferais du mal. J’ai sérieusement pensé d’écrire et d’envoyer une belle lettre anonyme, qui dirait de belles choses de lui, d’envoyer cela à elle, mais c’était la veille, trop tard.
Ó Bože!
Oh Dieu !
Poznámky
Pozn. překl.: V originále anglicky: „home“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (tento a pět následujících odstavců). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Which the tipsy, the red, the ugly one ?“ ↩