❦
Středa 10. prosince 1873
Mercredi 10 décembre 1873
První den mé nové éry! Mé neštěstí, můj první neúspěch. Jak je Bůh... ne, vždy dobrý a velký. Dnes ráno je mi bídně; jako ve snu. V deset hodin hraji na klavír a nevím, z jaké hlouposti si představuji, že je právě teď oddávají, dám se tedy do toho slavného pohřebního pochodu od Beethovena1. Opravdu se ničím nadarmo, neboť jsem zošklivěla a často mívám červené skvrny nebo jednu tvář rozpálenou a červenou. A to všechno pro nic.
Premier jour de mon ère nouvelle ! Mon malheur, mon premier échec. Que Dieu est... non toujours bon et grand. Je suis misérable ce matin; comme dans un rêve. A dix heures je joue du piano et je ne sais par quelle bêtise j’imagine qu’en ce moment on les marie, je me mets donc à jouer cette célèbre marche funèbre de Beethoven. Vraiment je m’abîme pour rien, car je suis devenue laide et j’ai souvent des taches rouges ou une des joues brûlante et rouge. Et tout cela pour rien.
Je mi nějak divně a jsem tak plachá – a ještě dlouho budu. Tahle událost na mě nepůsobí náhle a strašlivě, není to jako když někdo udělá velkou černou inkoustovou skvrnu, ale jako kdyby vzal totéž množství inkoustu a rozlil ho po celé ploše, která nezčerná, jen zešedne. Toto neštěstí mě nezabíjí, ale rozlévá se celou mou bytostí, nebere mi ani řeč ani chůzi ani zrak, ale kalí mě, zatemňuje mě celou. Vzalo mi to hlavní, naději a důvěru. Už nevidím všechno růžově, ale šedě.
Je suis toute drôle, et si timide, je le serai pour longtemps. L’effet que produit sur moi cet événement n’est pas subit et terrible, ce n’est pas comme on ferait une grande tache d’encre noire, mais comme si on prenait cette même quantité d’encre et qu’on la répandait sur toute la surface qui ne devient pas noire mais seulement grisâtre. Ce malheur ne me tue pas, mais il se répand dans tout mon être, il ne m’ôte pas la parole ou les jambes, ou la vue, mais il me ternit, il m’obscurcit toute entière. Il m’a enlevé le principal, l’espérance et la confiance. Je ne vois plus tout en rose mais en gris.
Je mi velmi zvláštně, nechápu, co se to se mnou děje.
Je suis très étrange, je ne comprends pas ce que j’ai.
Jedu na koni, učitel jízdy na koni2 pan James odjel a už se nevrátí, ale tenhle podkoní3 jezdí stejně dobře. Na promenádě je spousta lidí, jdu k Howardovým, je to jejich den4, ovšem ne na návštěvu, jen jsem nevěděla, kam jít. Zastihnu jen Aggie, vejdu do jejich studovny, vypiju sklenici vody, odpočinu si, a tu se vrátí Hélène a Lise. Nadšené, že mě vidí, pochopitelně; Hélène mi oloupe pomeranč, všechny tři mě pořádně zlíbají a já odejdu.
Je monte à cheval, le riding-master M. James est parti et ne revient plus, mais ce groom monte aussi bien. Il y a beaucoup de monde à la promenade, je vais chez les Howard, c’est leur jour, certes je ne vais pas en visite, mais seulement parce que je ne savais où aller. Je ne trouve que Aggie, j’entre dans leur étude, je bois un verre d’eau, je me repose, alors reviennent Hélène et Lise. Charmées de me voir, sans doute, Hélène me pèle l’orange, toutes les trois m’embrassent vigoureusement et je pars.
Je to odporné, projela jsem několikrát promenádou, nemám to ráda.
C’est dégoûtant, j’ai passé plusieurs fois par la promenade, je n’aime pas cela.
na okraji
(Lewin přijel)
dans la marge (Lewin est arrivé)
Každou chvíli jsem si představovala, co se tam děje. Nejsem v Nice, jsem daleko, nevím kde. Všichni ti lidé, které vidím procházet, mi nepřipadají živí, a přece každý z nich má radosti i žalosti. Jsem tady, snažím se domyslet, co se tam děje, každou chvíli je v duchu sleduji, chci si představit, co se říká, kam se jde, všechny ty lidi, ten obřad. Vidím je v kostele. Tak už je tedy ženat, neboť touhle dobou už ženat je. Ženat! Nemohu tomu uvěřit. Sním. Je to hrozné. Nemohu uvěřit, že jsem tolik času toužila nadarmo, že se všechny mé naděje v jediném okamžiku roztříštily, zkrátka se mi zdá, že je to nemožné, že je to nemožné, že to být nemůže. Neboť jsem o to tolik prosila, tolik čekala! Sním, je to sen, až se probudím, půjdu na promenádu, uvidím ho, uvidím jeho kočár u Gioie, uvidím ho znovu projíždět; pak ho uvidím na střelnici, je stále týž, ale ne! Je konec! To je to „je konec“, čemu nemohu rozumět! Co nikdy nepochopím. Jak jsem hloupá, jak je mi sebe líto! Jak jsem ubohá, žalostná, odporná! Nemohu se vystát!
A chaque instant je me figurais ce qui se fait là. Je ne suis pas à Nice, je suis loin je ne sais pas où. Tous ces gens que je vois passer ne me semblent pas vivants, et pourtant chacun d’eux a et des joies et des chagrins. Je suis là, je tâche de me figurer ce qui s’y passe, à chaque instant je les suis, je veux m’imaginer ce qu’on dit, où on va, tout ce monde, cette cérémonie. Je les vois à l’église. Le voilà donc marié, car à cette heure il est déjà marié. Marié ! je ne puis le croire. Je rêve. C’est affreux. Je ne puis croire que j’ai désiré tant de temps pour rien, que toutes mes espérances soient brisées en un instant, enfin il me semble que c’est impossible, que c’est impossible, que ça ne peut pas être. Car je l’ai tant demandé, tant attendu ! Je rêve, c’est un rêve, au réveil j’irai à la promenade, je le verrai, je verrai sa voiture près de Gioia, je le verrai repasser encore une fois; puis je le verrai au Tir, il est toujours le même, mais non ! c’est fini ! Voilà c’est ce c’est fini que je ne puis comprendre ! Que je ne comprendrai jamais. Que je suis bête, que je m’inspire de pitié ! Que je suis misérable, pitoyable, détestable ! Je ne puis pas me supporter !
Objednávám zmrzliny, vracím se domů kvůli Kunegundě, ale nedělám téměř nic, pořád se směji a mluvím; je velmi spokojená, že jsem s ní mluvila. Při večeři jsem zpívala a Bête mi pošeptá:
Je commande des glaces, je rentre pour Cunegunda mais je ne fais presque rien, je ris et je parle tout le temps; elle est très contente que j’aie parlé avec elle. J’ai chanté à dîner et Bête me dit tout bas :
„Nezpívejte, žení se, měla byste být ve smutku.“
— Ne chantez pas, il se marie, vous devriez être en deuil.
„Och! princezno, jaká hloupost.“
— Oh ! princesse, quelle bêtise.
Opravdu jsem unavená z trápení a nechávám se unášet. Jako když se po boji v noční můře již nelze bránit: člověk se vrhne na zem a stane se, co se stane. Několikrát se mi zdálo, že mě pronásleduje medvěd, běžím, běžím, už nemohu a nakonec padnu a nechám se sežrat, cítila jsem rozpálenou tlamu té šelmy... a právě v tu chvíli se probouzím. Ale běda! Neprobudím se. Je to smutná skutečnost.
Vraiment je suis fatiguée de me chagriner, et je me laisse aller. Comme après une lutte, dans un cauchemar on ne peut plus se défendre, on se jette par terre et arrive ce qui arrive. Il m’est arrivé plusieurs fois de rêver qu’un ours me poursuit, je cours, je cours, je n’en puis plus et enfin je tombe et je me laisse dévorer, j’ai senti la gueule brûlante de la bête... c’est en ce moment que je me réveille. Mais hélas ! je ne me réveillerai pas. C’est une triste réalité.
A přesto tomu nemohu uvěřit! Zdá se mi, že se to všechno děje někde mimo tento svět, že... že já nevím, jsem šílená. Já...
Et tout de même je ne le puis croire ! Il me semble que tout cela se passe au delà de la terre, que... que je n’en sais rien je suis folle. Je...
Jak je vidět, to jsou mé ubohé pokusy vylíčit, co cítím, a psát. Nemohla jsem nic říct, jsem příliš nešťastná. A nejlepší způsob, jak vyjádřit, co cítím, jak popsat svůj stav, by bylo nenapsat vůbec nic.
Comme on voit, mes misérables efforts pour raconter ce que je sens, pour écrire. Je ne pouvais rien dire je suis trop malheureuse. Et la meilleure manière d’exprimer ce que je sens, de décrire en quel état je suis, serait de ne rien écrire du tout.
Poznámky
Pozn. překl.: Pohřební pochod z Beethovenovy Klavírní sonáty č. 12 As dur, op. 26. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „riding-master“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „groom“. ↩
Pozn. překl.: „Jejich den“ (leur jour) – přijímací den, kdy rodina přijímá návštěvy. ↩