Pátek 12. prosince 1873

Moje zrcadlo se rozbilo. Kdybych byla pověrčivá, bylo by to znamení, že mám zemřít. Když jsem uviděla to rozbité sklo, byla jsem velmi rozrušená, už jsem začínala vážně myslet, že zemřu, myslela jsem na to, že spálím deník, a strach jsem neměla; teprve když jsem pomyslela na to, co by se stalo s mou matkou, kdybych zemřela, dostala jsem strach. Jdu k piánu celá zrudlá a Dina sedí na pohovce docela blízko a čte noviny, požádám ji o ně a s hrůzou čtu, že „vévoda z Hamiltonu, jehož blížící se sňatek s dámou z anglické vysoké šlechty vzbudil v Nice jistý rozruch, se ihned po obřadu odebere se svou mladou manželkou do Suffolku, kde stráví líbánky. Poté podniknou cestu na jih Evropy a mluví se o Nice jako o místě, které je na nějaký čas zadrží“. Zdálo se mi, že víc rozpálená už být nemohu, a přece jsem přes tohle krajní uzardění dokázala zrudnout ještě víc. Co jsem živa, nikdy jsem nebyla v takovém stavu. Nikdy mě nezasáhla strašnější rána, nikdy jsem nebyla ponořena do tak hluboké bolesti. Byla jsem jako v ohni, tělesně i duševně. Rozbité zrcadlo spolu se všemi strastmi mé ubohé duše mě přivádělo skoro k šílenství, byla jsem připravena okamžitě zemřít, bez nejmenšího váhání, což bych neudělala teď, kdy jsem klidnější. Jsem dokonce velmi klidná, až příliš klidná, nemohu popsat stav, ve kterém jsem byla dnes ráno! Pořád jsem ho měla před očima. Ale co si počnu, když přijedou! Co ze mě bude!
Chci a nechci je vidět, ať chci, nebo nechci, stane se, jak Bůh bude chtít, protože nejsem hodna, aby mě vyslyšel, mé modlitby nejsou přijímány, nejsem toho hodna. Prosím jen o tolik síly, kolik jsem jí měla dosud, a ještě víc, protože když je uvidím... Jistě bude střílet v Monaku. Já tam jistě budu taky. Dá mi Bůh odvahu?
na okraji
Cestou jsem viděla okouzlující Pristitiffovou, je tak milá. A jednu Američanku, poznala mě, chtěla jsem s ní mluvit, ale ztratila jsem ji z očí.
Dnes ráno, když jsem přišla k mámě, řekla mi, že mluvím ze spaní a vykládám všelijaké věci. Při těch slovech jsem se začervenala a začala mluvit o šatech od Wortha. Tak to je zase potěšení, mluvit ze spaní! A ještě poslouchají! Jak je to otravné!
Slíbila jsem, že přijdu učesat Lisu, bude jezdit na koni; spěchám tedy a jdeme (modré šaty, modrý klobouk, ujde to, ale nešťastná a celá v ohni). Nakonec na koních nejedou, jdou k Derwiesovým a jak říká Gaspard, jsou z toho velmi rozmrzelé. Je tak horko, musím mít tak nešťastnou tvář. Procházím se s Kunegundou, která je hloupější než kdy jindy. Od tabatěrky až na samý konec promenády a odtud domů. Cestou zpátky je chladněji, začala jsem vidět a cítit. S tím sluncem, i bez jakékoli nepříjemnosti, skoro nic nevidím, klopím oči a cítím se zdrcená, a hlavně teď ho nenávidím, to nebeské těleso, které dává život a světlo, zuřím, když ho vidím zářit a hřát, zatímco já jsem tak nešťastná. Možná bych ho milovala, kdyby má duše byla radostná a zářivá jako on. Bojím se večeře, protože všichni jsou v Monaku, máma, teta, Walitský, diadia, Solominka a ještě bůhvíjací psi. Ale naštěstí se Solominka a Tormosoff vrátí a já se uklidním, smáli se a já trochu ožila, ale pořád jako pod tmavomodrým závojem.
Je škoda, že jsem nepsala dnes ráno, protože oheň, který mě sžíral, byl mimořádný, jako by nebyl pozemský, nikdy mi tak nebylo.
Připadá mi tak krásný, miluji ho tak, že bych se nejradši zbila holí, protože se nesluší milovat ženatého muže... Je ženatý!!! Bude to vždycky nové a strašné.
Je ženatý od středy. Řekla bych mnoho, ale jsem příliš mladá, nesmím se vyjadřovat příliš otevřeně! Jinak bych řekla, jak... ne, jak mu závidím, jako kdyby...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „flushed“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „comfortable“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „extreme end“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „home“. ↩