Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 6. prosince 1873

Za čtyři dny.
Jsem netrpělivá, jak jsou pomalí. Jak musí být netrpěliví.
Můj včerejší deník je pravdivý obraz toho, co se ve mně děje: zmatek.
Vycházím s Hitchcockovou (modré šaty, černý klobouk, dobré), tyto šaty jsou rozkošné. Jdeme na několik minut k Séraphině, máma a má teta jsou u ní. Chodím po promenádě, abych se vrátila. Je hodně lidí. Delarochová je čím dál tím krásnější, zvykám si na její tvář.
Každý den jsou malé výbuchy kvůli našemu životu. Paul je ztracený chlapec, je to opravdu žalostné.
Jsem rozzuřená. Já, která vždycky kážu, já jsem se k Brunetovi ve čtyři hodiny zpozdila o několik minut a služebnictvo ho odeslalo. Vynechala jsem lekci, to mě mrzí. Solominka a Bête jsou v mém pokoji, jsou to zarputilé nepřítelkyně a Walitsky se baví tím, že je popouzí.
Prohlédla jsem si své hadry. Nemám naprosto nic, co bych si večer oblékla. Také večer jsem napsala Worthovi a Ferrymu. Zůstáváme ve dvou s Bête, Dina, máma a má teta šly do opery, dávají "La Traviatu".
Zůstáváme tedy já a Bête, nemluvím o té anglické krůtě. Co je na světě odpornějšího než odporná Angličanka! Bête bouchá do klavíru a já taky, pekelný hluk — a přitom mluvíme o svatbě Mt. s Tadeášem Sergejevičem Romanoffem, pak o mně, ona mi vždycky předpovídá dva manžele, první nebo oba zemřou brzy a s prvním nebudu dobře žít. A třetí, říká, z levé ruky, ale to nikdy nemůže být. My, ona i já, bychom chtěly být prvními krasavicemi světa, a říkáme, jaká bláznovství bychom páchaly — je pravda, že kdybych byla první krasavicí světa, dělala bych všechno, co se dá nejextravagantněji dělat, a dokonce to, co nejde, zkrátka šaty a zkrátka (krásné). Bête říká, že kdyby byla nejkrásnější, provdala by se za Yalovitského (z levé ruky).
– Ne, říkám, to bych nikdy nemohla udělat.
– Eh! Udělala byste dobře, kdybyste byla nejkrásnější a kdyby se vám líbil.
– Ale já bych si vybrala něco lepšího, něco dobrého, konečně rozumíte, všechno, co je na světě nejlepší, konečně mě chápete.
– Ano.
– Minimálně krále.
(Jak píšu, vracejí se z opery). Pak vstáváme a nevím jak jsou pod našima nohama jiskry, byly jsme opravdu velmi překvapené a smály jsme se jako šílené.
Pak jsem pochopila, že to byla zápalka, kterou jsme rozmačkaly.
Jsem prázdná, prázdná, ničemu nerozumím; jak se mi zdá krásný.
Nemohu dokončit své psaní, aniž o něm promluvím, když o něm řeknu slovo nebo dvě, jsem klidnější a jasnější.