Středa 3. prosince 1873

Za sedm dní.
Jsem skoro nemocná, už dva dny skoro nic nejím. Nic mě nedělá tak zlou jako hlad. Jsem jako divoká lvice a zároveň pláču.
V Galignanim je pro mě opět potěšení. Princ a princezna z Walesu pořádají společnost přátel, mezi nimi jsou Manchesterovi, ona i on.
Kromě bolesti ze ztráty Hamiltona jsem nyní ještě více zarmoucena ze ztráty vévody i postavení, které by mi dal, jména, majetku; byla bych přijímána u dvora, zářila bych ve světě... co bych k tomu ještě řekla!
Měla bych to, o čem sním, co zbožňuji, co si přeji víc než cokoliv na světě, proč se každý večer modlím k Bohu, to, co je stvořeno pro mě a proč jsem stvořena já.
Život, potěšení, přijetí a především svět, dvůr ještě více, budu známá. Ach! Můj Bože, odpusťte mé ješitnosti! Jsem marná, to připouštím. Ale Bože všemohoucí, dejte mi to, oč Vás úpěnlivě prosím. Žiji pouze v naději, že budu žít později. Pláču, mučím se v každém okamžiku kvůli našemu způsobu života, kvůli našemu postavení. Jsem ubohá bytost, ale Pane, smilujte se nade mnou, netrestejte mě! Slibuji, že budu dělat jen dobro, že budu hodná, můj Bože, odpusťte mé hříchy a dejte mi to, oč Vás na kolenou prosím?
Vynechala jsem hodinu s Hitchcockem kvůli svému hladu; kvůli své bídě. Jsem nešťastná! Chtěla bych křičet, bít! Nevím, co se se mnou děje. Využívám všeho, abych mohla...
Především je to náš život, co mě zabíjí.
Může někdo být hloupější než já! Jaké mám právo na osobu vévody z Hamiltonu, proč jsem si namlouvala, že musí být mým manželem? Proč všechny ty vzdušné zámky? Když přemýšlím, zjišťuji, že jsem hloupá, ale bolest tak živá, ostrá, hořká mě zabíjí, mučí, zmocňuje se celé mé bytosti. Když si pomyslím, že jsou lidé, kteří mají vše, co chci. Ona, ona sama má... ale ona víc než kdokoliv jiný, víc než celý svět, protože má také jeho, toho divokého kance. Jak je teď jistě krotký, tancuje, jezdí, je... dost.
Celý den fňukám, hned kvůli jedné věci, hned kvůli druhé, nejvíc kvůli hladu.
Konečně mi dají maso a přivedou koně. Doprovází mě jiný podkoní. Jedu skoro vždycky vedle kočáru a mluvím s nimi, s mámou, s tetou a s Dinou. Walitsky a má teta jsou opět v trápení kvůli mé osobě, proč jezdím atd. atd. Za půl hodiny mě prosí, abych se vrátila, ale já pokračuji až na závodiště, projíždím závodní dráhu, ale tribuna zmizela, poznala jsem její místo podle malé prosté vážnice, která je naproti ní. A tu vážnici jsem poznala, protože poslední den byl blízko ní a já ho dlouho sledovala očima mezi davem mužů, žokejů atd., až mě oči bolely a jeho hlava splynula se zbytkem; taky se vracím ke kočáru a mluvím dokonce vesele. Má teta (Mt.) — tak budu psát má teta! — se zlobí, má o mě strach. Je skoro tma a vracím se domů za měsíčního svitu.
Podkoní mi vyprávěl příběh mého koně, svého atd. atd. Není nic zábavnějšího než podkoní nebo štolba.
Mt. a máma jsou kvůli mně v zoufalství, když mě vidí v takovém stavu. Ale já především zdůrazňuji hlad.
Jsem nejubožejší ze všech bytostí! Dříve jsem netrpělivě čekala na večer, abych se modlila, abych přemýšlela; teď když se rozptyluji — například jak bych si přála, aby procházka přišla rychleji — ale proč procházka? A co po ní? Smutná večeře, pak nudný večer a náročné hodiny, pak konečně modlitba, ale k čemu se budu modlit? A jít spát se také stává nudou z mých vlastních důvodů.
[Poznámka z roku 1875: Protože jsem přísahala, že na něj už nebudu myslet.]
A tak se vždy vrhám dopředu a nenacházím oporu, běžím, aniž vidím konec svého běhu, toužím po večeru, když přijde, chci noc, ale noc je přece jen nejšťastnějším okamžikem, spím, pak toužím po ránu, pak po odpoledni, a tak stále hodinu za hodinou, minutu za minutou běžím, letím, nevnímám nic na své cestě, toužím po věci, která neexistuje, a nacházím se v prázdnotě temné, strašné a nekonečné.
Jdou do divadla, upravila jsem mámu, jak je krásná.
Před chvílí jsem řekla, k čemu se modlit. Odpusť mi to nerozvážné slovo, Veliký Bože. Modlit se za mou matku, za všechny, za sebe, děkovat mu za jeho dobrodiní, neboť jaká jsem nevděčná bytost! Kolik je lidí milionkrát nešťastnějších než já! Co to říkám, jsou lidé skutečně chudí, nešťastní, hladoví, dokonce žebráci, a já si troufám reptat. Potrestejte mě, můj Bože, ne, odpusťte, odpusťte, odpusťte ve jménu Ježíše, Vašeho syna.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „entertain a party of friends"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „stable-boy"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „long after"