Úterý 2. prosince 1873

Za osm dní.
Worth mi poslal několik vzorků, ale nic mi nevyhovuje, napíšu znovu.
Jsem v hustém oblaku, neúčastním se ničeho, nic mě nezajímá, jsem tak smutná. Paul mi také způsobuje velký zármutek, je stále v divadle, jde každý den k Marii Petit a... ztracený chlapec. Je jako blázen, ničemu nerozumí. Veliký Bože, ráčte ho osvítit! Já sama jsem nikdy nebyla tak. Úplná apatie. Skoro nic nejím; blednu.
Dříve bylo vycházení zábavou, jít na promenádu, vidět svět, teď vycházím málo, zřídka, paní Vigier si klidně může dát dům na hlavu a mně by to bylo jedno. Není žádný bataclan, žádná společnost, žádná sezóna. Ó! můj Bože, kdy mi uděláš tu milost, abychom změnily město a především způsob života. Každou chvíli jsem připravena plakat, a když se směji, je to nervózní nebo zlomyslné, nebo hloupé. Já nervózní!! To je hloupost! Náš příbytek je hrozný, žijeme v krámě, přicházejí sem kupovat kytky všichni možní ničemové. Mluvila jsem se Sacco a ta říká, že to jinak nejde, je to jejich obchod.
Zuřím z toho! Je to opravdové neštěstí! Tento rok je zkouška, prosím Boha, aby byl ke mně milosrdný, aby ne... ne, jestliže chce, aby Jeho vůle byla... Nemohu se zdržet Ho prosit.
Od té doby, co jsme opustili mou drahou Acqua Vivu, všechno jde špatně. Spím příliš málo a ani nemám čas vyjádřit svou bídu!
Pověsila jsem láhev vína na lampu v jídelně se stejným štítem (psaným mnou), který byl naproti Acqua Vivě v rue de France. Bude to krčma pro kočí těch, kdo přicházejí kupovat květiny. Bída bíd!
Můj Bože, netrestej mě za mé reptání! Učiň, prosím Tě, abychom žili, jak toužím!
Přepadají mě chvíle naprostého a hrozného, hrozného zoufalství! Všemohoucí Bože, uklidni mě trochu. Ó! učiň, abychom žili dobře, jak bych chtěla.