Středa 26., čtvrtek 27. listopadu 1873

Píšu deník za dva dny najednou, začněme středou. Nic pozoruhodného; přišel Woerman, je to jeho první návštěva u nás. Musím říct, že jsem měla čest spatřit svého slavného otce. S mámou vystoupíme z kočáru a uprostřed Mušího průlivu (jak říkám místu na promenádě, kde sedí všichni ti hlupáci) spatříme tátu; vstane a zcela prostě pozdraví — podá ruku mámě, pak mně — a začne:
„Je třeba být prostší, to se přece vždycky učí.“ (Musím ještě říct, že Paulovi poznamenal, že slečně nepřísluší studovat tolik jako já, že nezbývá než si ostříhat vlasy a stát se nihilistkou. Jaký barbar! Jaký divoch! Musíme být nevzdělaní, abychom byli slušní. To je dobré, to.)
„Jsem vždycky prostá.“
Pak několik obecných vět. Pak máma mluvila o počasí. Pak řeč přijde na mě. Zdá se, že mě můj slavný rodič pokládá za chladnou a dokonce drzou. Vidíte toho hrubce. Pamatuje si prý — říká to Paulovi —, že když jsme před dvěma lety nastupovali do kočáru, sedla jsem si vedle mámy a místo jsem mu nepustila. Ten divoký hroch! Prosí mámu, aby přišla do hotelu, ale máma odmítá a já říkám:
„Pokud chcete trochu mluvit, můžete přijít k mámě, ale máma nepůjde do hotelu. Musíte přijít k ní a Nina k vám. Kdyby byla máma sama, vždycky bych přišla, ale...“
„To jsou chabé výmluvy.“
Nakonec došlo na dost ostrá slova a on řekl:
„Ať jsem jakýkoli otec, zločinec, darebák, přesto je třeba...“
„Nemohu soudit svého otce, ať je jakýkoli.“
„Nu, když se [s ním] jedná jako s cizím člověkem, pak je třeba zachovávat slušnost.“
„S cizími lidmi nejednám jinak než se všemi svými známými, a to velmi slušně.“
A tak dál v tom tónu. Přijíždí kočár, jdu do něj nasednout:
„Nu, mámo, nasedneme, já nemám čas.“
On: „Ano, nikdy nemáte čas. Marie Stěpanovno, zůstaňte. Odjedete potom.“
K mé zlosti zůstává a chová se hloupě. Nechápu tu ženu — je celá rozjivená a vůbec se nechová důstojně; měla by odejít s námi. Je otravné vidět lidi bez taktu!
Jedou všichni do Monaka, můj Pater také, máma z něj vytáhne tisíc franků a hned je prohraje — dobře tak! Všichni žasli, jak máma bez počítání bere peníze od muže.
Druhý den – dnes ve čtvrtek – ji hrozně bolí hlava a celý den nevstane. Můj rozkošný táta odjel, dal Paulovi nějaké peníze a prosil mámu, aby mi dala pět set franků — ona moudře odmítla a já jsem nadšená. Jsem pyšná — nevezmu peníze od tohohle ubohého zvířete, suchého rozdrceného listu, ne — rozdrceného žlutého hmyzu. Jaký odporný muž: šel s tím ztraceným chlapcem Paulem k herečkám a mluvil s ním o všem, o čem neměl, zkrátka se choval jako cizí člověk, a k tomu jako zbabělec. Chudák Khalkionoff je těžce nemocný — je velmi rozhořčený, vstal z postele, zapomněl na bolest a začal křičet, že je zbabělé a strašné otrávit chlapce, syna — to když k němu Paul přišel po obědě s otcem trochu podnapilý. Velmi dobrý chlapec ten Khalkionoff, trochu sedlák, ale poctivá a ušlechtilá povaha.
– Ve čtvrtek jedeme pro Howardovy, ale potkáme je cestou — vezmeme Lise, pak vysadíme Hitchcockovou a vezmeme Hélène. Na pár minut zajdeme k nám (modré šaty a klobouk, sluší), paní Howardová také. Strašný vítr, slunce a prach. Nedávno jsem začala slunce nesnášet — šťastná jsem jen za šedivého dne. Dnes večer jdeme k Howardovým — budou pouštět balón a ohňostroj, budou tam jen chlapci, pět jich, velcí od čtrnácti do sedmnácti let. Otrava! Mám raději muže.
Oblékám si po zralé úvaze své staré modré kašmírové šaty, bez námořnického límce, ale s krajkovým límcem jen napůl zapjatým, podobné manžety, rozkošnou sladěnou brož z tyrkysů a diamantů (tetinu). Tlustý náramek a to je vše. Účes skromný. Sluší. Připadám si dobře, vždy v úměře. Dina, Paul a Hitchcocková přicházejí také. Čekali jen na nás. Nejdřív nám s velkou okázalostí představí chlapce. Všichni běží do zahrady a zkouší vypustit balón — vítr je silný, vzdávají to a přecházejí na ohňostroje. Všichni zůstáváme na kroketovém trávníku. Chlapci to vedou, ale pak někoho napadne honit nás a metat po nás hořící ohně — všichni běží, křičí, smějí se! Sám pan Howard se tak rozdováděl, že běží, honí nás, vyvádí jako malý kluk. Je opravdu velmi milý. Na několik okamžiků samý křik, smích, pobíhání. Sbíháme kopec, abychom utekly před ohni — nakonec zábavu přeruší nečekaná osoba: déšť. Jsem celá rozcuchaná a růžová od větru. Jsme v modrém salonu, pije se káva. Tam se dám s těmi chlapci do řeči a mluvíme samozřejmě o té nehodě s mým koněm. Jsou to synové toho pána, který mi držel koně, přátelé Boutowských — Barterovi. Připadá mi, že chlapci jsou stokrát zábavnější než dívky. Mluvili jsme anglicky. Přejdeme do velkého salonu a tančí se. Nejprve jsem nechtěla, ale... nakonec jsem tančila jako šílená, pořád bez přestání — sotva jsem pustila jednoho, už mě bral jiný, a tak dál. A když jsem si chtěla na chvilku oddechnout, sebral mě bratr. Tolik jsem toho natančila, že se mi bota majestátně rozešla. Byli tam pan a paní Allenovi, velmi slušní, protiprašní, a jejich syn — ale nevím, jestli jsem ho vůbec viděla. Velcí stáli u krbu a my jsme tančili. Tančila jsem podle vnuknutí, protože si už vůbec nepamatuji, co jsem se naučila. Byla jsem hezká a za Hélène moc nepokulhávala. Její krása mě už tolik neuchvacuje. Starý Barter přijde pro syny a vypráví v salonu přede všemi, že jsem nespadla já, ale kůň — a já naopak velmi obratně a rychle seskočila. Konečně Pravda!!! Ó! Pravda!
Pravda!!!!!!!!!!!
Jdu k němu a děkuji mu, že mi podržel nebo zvedl koně — a právě tehdy vyprávěl – Pravdu. Zveme všechny Howardovy a všechny ty chlapce k nám příští čtvrtek ve dvě hodiny hrát kroket-kriket, večeřet – ohňostroj a tancovat. Všichni ti (děkuji Bohu, že dopustil, abych nebyla ošklivá) kluci podávají ruku. Opravdu, chlapci jsou velmi zábavní — jací teprve musí být muži!!
Lizzie, má drahá, jeden z těch kluků se vám dvoří. Jak jste oba hloupí.
Bavila jsem se. Paul si nasazuje klobouk jako vévoda a ve tmě má vlasy stejného tvaru, i ten klobouk, a když skloní hlavu, zezadu má hlavu jako vévoda.
Cestou zpátky vyprávím mámě, co jsme dělali. Líbím se jí (modrá mi sluší) a ptá se mě:
„Koho si vezmeš?“
„Nevím, mámo. Woerman za nic nestojí.“
„To bych řekla, takové smetí! Mám ráda něco solidního, a ne zvíře, které se dá rozmáčknout.“
„Takže kdo?“
„Nevím.“
„Gritsia Miloradovitch, je vysoký.“
„Ach, nemluv o tom, nemám ráda ty lidi. Ti Rusové se mi nelíbí.“
napříč stránkou
Ve čtrnácti letech mi mluvili o mužích a o sňatku!!
Máma se všemožně snaží toho Miloradovitche vychválit, onehdy Soukhotine řekl, že nelije šampaňské do sklenice ale pije z láhve, ale prostě zuby vytáhne zátku a jedním douškem láhev vyžahne.
Málem bych zapomněla: včera večer jsme Solominka, Dina a já zpívaly u mě v pokoji opery, vrhaly se na zem a vyváděly jiné zábavné bláznovství. (Kdyby věděla, že tu o něm mluvím, byla by spokojená.) Máma mi to vyprávěla. Je to milé, ale to není to, co miluji. Miluji vévodu z Hamiltonu, jen jeho — a nikdy jsem (neměla jsi čas, má dcero!) nemilovala nikoho jiného. Je rozkošný, nic není krásnější než on, ani když se opíjí a rozum ho opouští. Zbožňuji ho zejména, když rozsévá mince u rulety (hraje, jako by zaséval).
Jednou jsem ho viděla hrát a vidím ho jako živého.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „five of them“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Bother!“ ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „croquet-lawn“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „infuria“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „hill“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „antipolvere“ – „protiprachoví“, tj. žádný „prach“ (viz 22. listopadu). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „substantial“. ↩