Neděle 23. listopadu 1873

Odporné místo! Strašné město! Nudní obyvatelé! Jak tě nenávidím! Nice! Nice, jak tě nenávidím!
V kostele (hnědé šaty, černý klobouk, sluší). Spousta psů, ale jakých psů. Nechci jít první k Howardovým. Lise přichází za mnou. Hélène je s otcem v anglikánském kostele. Máma koupila klobouk — v tom klobouku je rozkošná. Teprve teď, když se na mámu dívám jako na cizí ženu, si uvědomuji, že je nádherná. Krásná jako den, třebaže unavená všelijakými starostmi a žaly a těžkými nemocemi; když mluví, má hlas tak jemný, tak ženský, aniž by byl tenký — tlumený a jemný; i způsoby roztomilé, třebaže přirozené a prosté.
Za celý život jsem neviděla nikoho, kdo by na sebe myslel méně než moje matka; je to příroda zcela přirozená, a kdyby trochu dbala o svůj oděv, všichni by ji obdivovali. Říkej si, co chceš, ale oděv hodně znamená. Žena musí být buď v domácím úboru, nebo velmi hezky oblečená — máma ale nosí trosky bůhvíčeho. Dnes má hnědé šaty, ty z Vídně, Spitzer, nový modrý klobouk, podobný tomu mému, a modrý plášť s pery — čestné slovo, je rozkošná a dneska ji prostě zbožňuji.
Jedeme k Howardovým s mámou a tetou. Boutowští k nim mají přijít a Pattonovi také. Nevím, proč nejsme pozváni. Je velmi zvláštní, že když zvou ostatní, nás nezahrnou. Měla jsem z toho špatnou náladu — musím najít způsob, jak jim jemně říct, co mě zlobí. Cestou zpátky v kočáře začínám, jako vždy, říkat, jak je to strašné, že v Nice nikoho neznáme, že nás znát nechtějí atd. atd., že nás Howardovi zvou jen stranou, když u nich nikdo není. Pak mi máma vypráví, že jí paní Howardová řekla, že dnes děti nepozve, protože přicházejí jejich nepřátelé. Máma se velmi udiveně ptá, jaké nepřátele mohou mít děti — nepřátele její děti?! To jsou Boutowští, žárlí na nás a na vaše děti koukají úkosem, protože Howardovi hned po příjezdu do Nice navštívili nejdřív nás.
Kdyby někdo věděl, jak mě všechny ty nicejské špinavosti otravují! Mám po krk těch pomluv, všelijakých historek, prasáren! Nikdy jsem nechtěla Boutowské znát — připadá mi zvláštní, že nás zvou vždycky zvlášť, jako bychom nebyli hodni být s ostatními. Musím jim to dát nějak najevo. Paní Howardová vyplísnila Hélène, protože ta řekla přede všemi, že Marii miluje víc než všechny ostatní a že zbytek je jí lhostejný. Ale takové lásky nepotřebuji — žádám především vnější úctu, jako vůči prostým známým, aby mi dávali přednost přede všemi, a ne jen potají. Faktem je, že až budu z Nice pryč, budu velmi šťastná.
Odtud jedeme na promenádu (hnědý klobouk, ujde to), je tam spousta prasat. Sedím špatně, malý markýz je mezi mnou a Dinou. Ale pokaždé, když jdu tam, kde jsou psi, jsem docela nešťastná.
(Než jsme vyšli asi v půl druhé, byli všichni v jídelně a máma říká, že Wittgenstein je ženatý s tou kurtizánou, strejda zná Wittgensteina a všechny jeho historky, zná všechny, jak mu závidím.
[…] by jí nenabídl rámě.
Já: „Jaká hanba! Jistě, jinak by spolu pořád necestovali.“
Teta: „Přesně tak, nikdo nenabízí rámě svým [...], podívejte se na Hamiltona — ten přese všechno nikdy rámě nenabídne.“
Já: „Ne, nikdy. Ale jaká hanba!“
Solominka trochu lstivým tónem:
„Moussio, ale Hamilton se žení.“
„Ano, žení se,“ odpověděla jsem klidně, aniž bych zčervenala nebo se pohnula; ale protože se na mě pořád dívala, taky jsem k ní jednou dvakrát zvedla oči, tak lhostejně a přirozeně, že jsem sama sebou okouzlená. (Ta ničemnice se také opovažuje!)
Vidím celou tu špinavou společnost a vidím, že jsme stranou, jako prach! To mě užírá. Ale můj Bože, doufám, že s Tvou pomocí pojedeme do Ruska, zvítězíme nad svými nepřáteli a možná se dokonce vrátíme do Nice, abychom je zase my nechtěli znát, až se sem pohrnou jako ubozí psi! Ó! můj Bože, dej, ať ten čas přijde co nejdřív. Jsem tak ponížená, tak nešťastná! Aby mnou takhle opovrhovali lotři, psi!!
Je pravda, že — ne, ne, je to strašné, strašné! V duchu kvůli tomu pláču každou chvíli! Můj Bože, smiluj se nad mou bídou, vytáhni nás z téhle situace! Dovol, abychom vyhrály naše procesy! Svatá Panno, k Tobě se spíš odvážím obrátit! Modli se za mě! Dovol, abychom jednoho dne znovu nabyly postavení starých časů, protože je to dávno — dávno, ještě než milí mámini bratři začali s lupičstvím — co naše rodina měla váhu.
Něco jsme znamenaly! Dovol, Pane, abychom znovu zaujaly naše místo! Trestáš nás, ale odpusť nám, zruš svůj trest, utiš svůj hněv. Smiluj se nade mnou.
Ten Američan, Durel myslím, ten, co vypadá jako můj otec, u hudby kolem nás projel aspoň šestkrát. Nevím, co má, to zvíře. Stál klidně v kočáře u zahrady, projíždíme — a tvářil se, jako by se díval do našeho kočáru; měly jsme tak akorát čas zastavit, když projíždí, a tak několikrát. Musíme mu přiznat, že je slušný — nedívá se bezostyšně jako některá prasata, nýbrž uctivě. Před večeří jdeme ještě s Bête pěšky na čokoládu k Rumpelmayerovi.
Když jsme se vracely, byla už úplná tma a pro každý případ jsem dokonce vytáhla dýku. Kdyby někdo věděl, jak jsem ubohá! Je možné, že vévodu nemám! Od té osudné chvíle jsem ztratila veselost — nejsem už jako dříve živá, důvěřivá a čilá, plná naděje a důvěry v budoucnost. Otupěla jsem, nic mě nezajímá, netoužím po ničem jiném než jet do Ruska a očistit se, vrátit se a usadit se v Paříži nebo ve Florencii a v létě cestovat. Už nemám touhu zůstat v Nice jen proto, že tam byl, nebo jet jinam, kam jel. Nemám cíl. A klidně čekám, co přijde, po ničem netoužím, nic nepředbíhám — a tím lépe. Někdy jsem se zesměšňovala, hledala jsem ho očima, procházela pořád týmž místem, a když jsem uviděla, co jsem hledala, tvářila jsem se napjatě a zmateně. Kdežto klidný člověk si ostatních vůbec nevšímá — je vždy vyrovnaný a tu a tam zaujme. Soudím podle sebe: osoba, která mě chce vidět, která dává najevo jakousi snahu mě vidět, nebo se nechat vidět, je mi odporná. Vzpomínám si, jak projížděl v kočáře a já šla pěšky se slečnou Collignon — díval se na mě zvědavě a já jsem nevěděla, kam se podít, byla jsem směšná. Dívala jsem se na něj také rovnou do tváře, a často. Zachvátila mě posvátná bázeň, byla jsem jako inspirovaná, všechno kolem mě zmizelo, viděla jsem jen jeho.
Od toho dne jsem víc ženou, vážnější, rozvážnější. Často se mi stávalo, že jsem skákala na jedné noze nebo běžela — teď se mi to nestává, chovám se jako velká, jako hloupá — a velmi mě to zlobí. Nejsem ani dítě, ani žena; jsem hlupačka, která si sama dělá neštěstí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „quite miserable“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „miserable“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „even“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „una pretesa di vedermi“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „awe“. ↩