❦
Neděle 23. listopadu 1873
Dimanche 23 novembre 1873
Odporné místo! Strašné město! Nudní obyvatelé! Jak tě nenávidím! Nice! Nice, jak tě nenávidím!1
Disgusting place ! Dreadful town ! Dull inhabitants ! How I hate you ! Nice ! Nice, how I hate you !
V kostele (hnědé šaty, černý klobouk, sluší). Spousta psů, ale jakých psů. Nechci jít první k Howardovým. Lise přichází za mnou. Hélène je s otcem v anglikánském kostele. Máma koupila klobouk — v tom klobouku je rozkošná. Teprve teď, když se na mámu dívám jako na cizí ženu, si uvědomuji, že je nádherná. Krásná jako den, třebaže unavená všelijakými starostmi a žaly a těžkými nemocemi; když mluví, má hlas tak jemný, tak ženský, aniž by byl tenký — tlumený a jemný; i způsoby roztomilé, třebaže přirozené a prosté.
A l’église (robe brune, chapeau noir, bien). Beaucoup de chiens, mais quels chiens. Je ne veux pas aller la première vers les Howard. Lise vient me trouver. Hélène est avec son père à l’église anglaise. Maman a acheté un chapeau qui la rend adorable. Ce n’est que maintenant que, regardant maman comme une étrangère, je découvre qu’elle est ravissante. Belle comme le jour, bien que fatiguée par toutes sortes d’ennuis et de chagrins, et de graves maladies; lorsqu’elle parle, elle a la voix si douce, si femme sans être grêle mais mate et douce, des manières jolies aussi, bien que naturelles et simples.
Za celý život jsem neviděla nikoho, kdo by na sebe myslel méně než moje matka; je to příroda zcela přirozená, a kdyby trochu dbala o svůj oděv, všichni by ji obdivovali. Říkej si, co chceš, ale oděv hodně znamená. Žena musí být buď v domácím úboru, nebo velmi hezky oblečená — máma ale nosí trosky bůhvíčeho. Dnes má hnědé šaty, ty z Vídně, Spitzer, nový modrý klobouk, podobný tomu mému, a modrý plášť s pery — čestné slovo, je rozkošná a dneska ji prostě zbožňuji.
Je n’ai pas vu dans ma vie une personne moins pensant à elle que ma mère, elle est la nature toute naturelle, et si elle pensait un peu à sa toilette tout le monde l’admirerait. On a beau dire, mais la toilette fait beaucoup. Une femme doit être ou bien déshabillée ou très bien habillée, mais maman met des débris de je ne sais pas quoi. Aujourd’hui elle a une robe marron, celle de Vienne, Spitzer, le chapeau bleu nouveau qui ressemble au mien et le manteau bleu, avec les plumes, parole d’honneur elle est adorable et pour aujourd’hui ma passion.
Jedeme k Howardovým s mámou a tetou. Boutowští k nim mají přijít a Pattonovi také. Nevím, proč nejsme pozváni. Je velmi zvláštní, že když zvou ostatní, nás nezahrnou. Měla jsem z toho špatnou náladu — musím najít způsob, jak jim jemně říct, co mě zlobí. Cestou zpátky v kočáře začínám, jako vždy, říkat, jak je to strašné, že v Nice nikoho neznáme, že nás znát nechtějí atd. atd., že nás Howardovi zvou jen stranou, když u nich nikdo není. Pak mi máma vypráví, že jí paní Howardová řekla, že dnes děti nepozve, protože přicházejí jejich nepřátelé2. Máma se velmi udiveně ptá, jaké nepřátele mohou mít děti — nepřátele její děti?! To jsou Boutowští, žárlí na nás a na vaše děti koukají úkosem, protože Howardovi hned po příjezdu do Nice navštívili nejdřív nás.
Nous allons chez les Howard avec maman et ma tante. Les Boutowsky doivent venir chez eux et les Patton aussi. Je ne sais pas pourquoi nous ne sommes pas invités. C’est bien étrange que lorsqu’ils invitent les autres nous ne sommes pas invités. J’étais à cause de cela de mauvaise humeur, il faut que je trouve moyen de leur dire finement ce qui me fâche. En retournant en voiture je commence, comme toujours, à dire que comme c’est affreux qu’à Nice nous ne connaissons personne, qu’on ne veut pas nous connaître, etc. etc. que les Howard ne nous invitent qu’à part, quand il n’y a personne. Alors maman me raconte que Mme Howard lui a dit qu’elle n’a pas invité les enfants aujourd’hui parce que leurs ennemis viennent. Maman fort étonnée demande quels ennemis des enfants peuvent avoir, des ennemis ses enfants ?! Ce sont les Boutowsky, elles sont jalouses de nous et regardent de travers vos enfants parce que les Howard allèrent avant tout nous voir en arrivant à Nice.
Kdyby někdo věděl, jak mě všechny ty nicejské špinavosti otravují! Mám po krk těch pomluv, všelijakých historek, prasáren! Nikdy jsem nechtěla Boutowské znát — připadá mi zvláštní, že nás zvou vždycky zvlášť, jako bychom nebyli hodni být s ostatními. Musím jim to dát nějak najevo. Paní Howardová vyplísnila Hélène, protože ta řekla přede všemi, že Marii miluje víc než všechny ostatní a že zbytek je jí lhostejný. Ale takové lásky nepotřebuji — žádám především vnější úctu, jako vůči prostým známým, aby mi dávali přednost přede všemi, a ne jen potají. Faktem je, že až budu z Nice pryč, budu velmi šťastná.
Si on pouvait savoir comme toutes ces saletés de Nice m’ennuient ! J’en ai jusqu’à la gorge de ces calomnies, de toutes sortes d’histoires, de cochonneries ! Je n’ai jamais voulu connaître les Boutowsky, je trouve étrange qu’on nous invite à part toujours, comme si nous n’étions pas digne d’être avec les autres. Il faut que je leur fasse comprendre cela. Mme Howard a grondé Hélène parce que celle-là a dit devant tout le monde qu’elle aime Marie plus que tous les autres et que le reste lui est indifférent. Mais je n’ai pas besoin de ces amours, je demande avant tout le respect extérieur, comme à de simples connaissances, qu’on me donne la préférence devant tous, et non en cachette. Le fait est, que je serai bien heureuse une fois hors de Nice.
Odtud jedeme na promenádu (hnědý klobouk, ujde to), je tam spousta prasat. Sedím špatně, malý markýz je mezi mnou a Dinou. Ale pokaždé, když jdu tam, kde jsou psi, jsem docela nešťastná3.
Nous allons de là à la promenade (chapeau marron, pas mal) il y a beaucoup de cochons. Je suis mal assise, le petit marquis est entre moi et Dina. Mais toutes les fois que je vais où il y a des chiens je suis quite miserable.
(Než jsme vyšli asi v půl druhé, byli všichni v jídelně a máma říká, že Wittgenstein je ženatý s tou kurtizánou, strejda zná Wittgensteina a všechny jeho historky, zná všechny, jak mu závidím.
(Avant de sortir à une heure et demie à peu près tous étaient dans la salle à manger et maman dit que Wittgenstein est marié à cette cocotte, diadia connaît Wittgenstein et toutes ses histoires, il connaît tout le monde, comme je l’envie.
[…] by jí nenabídl rámě.
[…] ne lui donnerait pas le bras.
Já: „Jaká hanba! Jistě, jinak by spolu pořád necestovali.“
Moi: - Quelle honte ! Bien sûr autrement ils ne voyageraient pas tout le temps ensemble.
Teta: „Přesně tak, nikdo nenabízí rámě svým [...], podívejte se na Hamiltona — ten přese všechno nikdy rámě nenabídne.“
Ma tante : - Exactement, personne ne donne le bras à ses [...], voyez Hamilton, malgré tout, il ne donne jamais le bras.
Já: „Ne, nikdy. Ale jaká hanba!“
Moi: -Non, jamais. Mais quelle honte !
Solominka trochu lstivým tónem:
Solominka d’un air un peu malin:
„Moussio, ale Hamilton se žení.“
- Moussia, mais Hamilton se marie.
„Ano, žení se,“ odpověděla jsem klidně, aniž bych zčervenala nebo se pohnula; ale protože se na mě pořád dívala, taky jsem k ní jednou dvakrát zvedla oči, tak lhostejně a přirozeně, že jsem sama sebou okouzlená. (Ta ničemnice se také opovažuje!)
- Oui il se marie, répondis-je calmement, sans rougir, ni bouger; mais comme elle me regardait toujours je levais aussi les yeux une ou deux fois vers elle, d’un air indifférent et si naturel que je suis charmée. (Cette canaille elle aussi ose !)
Vidím celou tu špinavou společnost a vidím, že jsme stranou, jako prach! To mě užírá. Ale můj Bože, doufám, že s Tvou pomocí pojedeme do Ruska, zvítězíme nad svými nepřáteli a možná se dokonce vrátíme do Nice, abychom je zase my nechtěli znát, až se sem pohrnou jako ubozí psi! Ó! můj Bože, dej, ať ten čas přijde co nejdřív. Jsem tak ponížená, tak nešťastná! Aby mnou takhle opovrhovali lotři, psi!!
Je vois toute cette sale société, et je vois que nous sommes à part, comme des poussières ! Cela me ronge. Mais mon Dieu j’espère qu’avec Ton aide nous irons en Russie, triompherons de nos ennemis et reviendrons peut-être même à Nice pour à notre tour ne pas vouloir les connaître lorsqu’ils viendront en foule comme des misérables chiens ! Oh ! mon Dieu faites que ce temps arrive plus vite. Je suis si humiliée, si malheureuse ! Etre ainsi méprisée par des canailles, des chiens !!
Je pravda, že — ne, ne, je to strašné, strašné! V duchu kvůli tomu pláču každou chvíli! Můj Bože, smiluj se nad mou bídou, vytáhni nás z téhle situace! Dovol, abychom vyhrály naše procesy! Svatá Panno, k Tobě se spíš odvážím obrátit! Modli se za mě! Dovol, abychom jednoho dne znovu nabyly postavení starých časů, protože je to dávno — dávno, ještě než milí mámini bratři začali s lupičstvím — co naše rodina měla váhu4.
Il est vrai que, non, non, c’est affreux, affreux ! J’en pleure intérieurement tous les instants ! Mon Dieu ayez pitié de ma misère, tirez-nous de cette position ! Permettez que nous gagnions nos procès ! Sainte Vierge à vous j’ose davantage m’adresser ! Priez pour moi ! Permettez qu’un jour nous reprenions la position des anciens temps, car il y a longtemps, lorsque les charmants frères de maman n’ont pas encore pu faire de brigandage, notre famille avait du poids.
Něco jsme znamenaly! Dovol, Pane, abychom znovu zaujaly naše místo! Trestáš nás, ale odpusť nám, zruš svůj trest, utiš svůj hněv. Smiluj se nade mnou.
Nous avons joué un rôle ! Souffrez, Seigneur que nous reprenions notre place ! Vous nous punissez, mais pardonnez-nous, supprimez votre punition, calmez votre courroux. Ayez pitié de moi.
Ten Američan, Durel myslím, ten, co vypadá jako můj otec, u hudby kolem nás projel aspoň šestkrát. Nevím, co má, to zvíře. Stál klidně v kočáře u zahrady, projíždíme — a tvářil se, jako by se díval do našeho kočáru; měly jsme tak akorát čas zastavit, když projíždí, a tak několikrát. Musíme mu přiznat, že je slušný — nedívá se bezostyšně jako některá prasata, nýbrž uctivě. Před večeří jdeme ještě s Bête pěšky na čokoládu k Rumpelmayerovi.
Cet Américain Durel je crois, celui qui ressemble à mon père, nous passa à la musique au moins six fois. Je ne sais pas ce qu’il a, cet animal. Il était tranquillement près du jardin dans sa voiture, nous passons il eut l’air de regarder dans notre voiture, nous eûmes juste le temps d’arrêter lorsqu’il passe et ainsi de suite plusieurs fois. Il faut lui rendre justice, il est convenable, il ne regarde pas sans cérémonie comme certains cochons, mais respectueusement. Avant dîner encore nous allons à pied avec Bête prendre du chocolat chez Rumpelmayer.
Když jsme se vracely, byla už úplná tma a pro každý případ jsem dokonce vytáhla dýku. Kdyby někdo věděl, jak jsem ubohá5! Je možné, že vévodu nemám! Od té osudné chvíle jsem ztratila veselost — nejsem už jako dříve živá, důvěřivá a čilá, plná naděje a důvěry v budoucnost. Otupěla jsem, nic mě nezajímá, netoužím po ničem jiném než jet do Ruska a očistit se, vrátit se a usadit se v Paříži nebo ve Florencii a v létě cestovat. Už nemám touhu zůstat v Nice jen proto, že tam byl, nebo jet jinam, kam jel. Nemám cíl. A klidně čekám, co přijde, po ničem netoužím, nic nepředbíhám — a tím lépe. Někdy jsem se zesměšňovala, hledala jsem ho očima, procházela pořád týmž místem, a když jsem uviděla, co jsem hledala, tvářila jsem se napjatě a zmateně. Kdežto klidný člověk si ostatních vůbec nevšímá — je vždy vyrovnaný6 a tu a tam zaujme. Soudím podle sebe: osoba, která mě chce vidět, která dává najevo jakousi snahu mě vidět7, nebo se nechat vidět, je mi odporná. Vzpomínám si, jak projížděl v kočáře a já šla pěšky se slečnou Collignon — díval se na mě zvědavě a já jsem nevěděla, kam se podít, byla jsem směšná. Dívala jsem se na něj také rovnou do tváře, a často. Zachvátila mě posvátná bázeň8, byla jsem jako inspirovaná, všechno kolem mě zmizelo, viděla jsem jen jeho.
Au retour il faisait tout à fait sombre et je tirai même mon poignard en tous cas. Si on savait comme je suis miserable ! Est-il possible que je n’ai pas le duc ! Depuis ce moment funeste j’ai perdu ma gaieté, je ne suis plus comme autrefois vive, confiante et animée, pleine d’espoir et d’assurance dans l’avenir. Je suis devenue indifférente, rien ne m’intéresse, je ne désire rien excepté aller en Russie nous purifier et revenir nous installer bien à Paris ou à Florence pour voyager l’été. Je n’ai plus comme alors le désir de rester à Nice parce qu’il y était, ou d’aller ailleurs où il allait. Je n’ai pas de but. Et j’attends tranquillement ce qui viendra, sans rien désirer, ne courant pas en avant, et tant mieux. Je me rendais ridicule quelquefois, je cherchais des yeux, je repassais dans le même endroit, j’avais l’air tiré et confus en voyant ce que je cherchais. Tandis que lorsqu’on est tranquille, on ne fait aucune attention aux autres, on est toujours even, on intéresse quelquefois. Je juge d’après moi, une personne qui veut me voir, qui montre una pretesa di vedermi, ou de se faire voir me dégoûte. Je me souviens lorsqu’il passait en voiture et j’étais à pied avec Mlle Collignon, il me regardait d’un air curieux, et je ne savais pas où me mettre, j’étais ridicule. Je le regardais aussi droit dans la figure souvent. J’étais saisie d’awe, j’étais comme inspirée, tout autour de moi disparaissait, je ne voyais que lui.
Od toho dne jsem víc ženou, vážnější, rozvážnější. Často se mi stávalo, že jsem skákala na jedné noze nebo běžela — teď se mi to nestává, chovám se jako velká, jako hloupá — a velmi mě to zlobí. Nejsem ani dítě, ani žena; jsem hlupačka, která si sama dělá neštěstí.
Je suis devenue plus femme depuis ce jour, plus sérieuse, plus posée. Il m’arrivait souvent de sauter sur un pied, ou de courir, ce qui ne m’arrive plus, je me conduis comme une grande, bête, et j’en suis très fâchée. Je ne suis ni enfant, ni femme, je suis une bête qui se rend malheureuse.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „quite miserable“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „miserable“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „even“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „una pretesa di vedermi“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „awe“. ↩