Pondělí 24. listopadu 1873

Přišel k nám jeden ruský hroch, Soukhotine, viděl včera mámu u hudby a mluvil s námi v kočáře. Opravdový hroch, křičí jako zvíře a nakonec zpíval rusky. Slyšela jsem to všechno z pracovny.
V půl třetí se jdu připravit, protože jedu na koni, přicházím oblečená do salonu, kde je strejda a Soukhotine. Předvádějí mě. Ale marně čekám na koně — myslím, že když jsem říkala stájníkovi, aby přišel, řekla jsem to morrow místo to day, jak se mi v angličtině často stává.
Scházíme do zahrady — já v jezdeckém úboru, u kroketu a kašny. Nepříjemná věc na té prokleté Buffě: zahradou procházejí všechna prasata světa. Dnes přijdou například děti a chůva a zůstávají hned vedle nás — Bête jim několikrát řekne, ať jdou, ale jsou jako ze skály a stojí dál bez hlesu jako němí. Pak přijde několik drzých Nicejců a sednou si na lavičku; zahradníkovi říkám, aby je vykázal — říká jim to, ale ti lumpi se nepohnou. Jsem rozčílená: ke všem půvabům našeho rozkošného bydliště přibyla teď všechna ta zvířata, která procházejí — co říkám, která zůstávají a dívají se na nás jako na podívanou. Sotva jsme se stačily vrátit, přichází Walitsky, prosíme ho, aby ty strašné neomalené potvory vyhnal — tentokrát zmizí.
Vracím se do původní podoby; vycházíme já, teta, Dina a máma. Je po čtvrté. Zajdeme na pár minut ke strejdovi — čeká dceru, dnes a zítra. Před návratem, v London House: pomeranče, hrozny a nádherná hruška.
Dnes ho vidím jako v den závodů a střelby. Na závodech s holí. Zdá se mi, že se na mě dívá — s cigaretou v ústech, hvízdá a schází o holi po schodech tribuny.
Opravdu ho miluji. Zdá se mi, že bych od něj snášela všechno a byla šťastná. Pečovat o něj, předvídat jeho rozmary, zbožňovat ho — takový by byl můj život. Ovšemže tak, aby to nebylo znát, protože kdyby viděl, že ho zbožňuji, byl by příliš nafoukaný a nevšímavý. Chci, aby... chtěla bych, aby byl u mých nohou a zároveň abych já byla u jeho.

Poznámky

Pozn. překl.: Anglicky „to morrow“ (zítra) a „to day“ (dnes); Marie tu popisuje vlastní přeřeknutí. ↩