Sobota 22. listopadu 1873

S lítostí pozoruji. Jak dny ubíhaly, bylo smutně zřejmé, že Hitchcocková je nevzdělaná a hloupá ženská. Neví nic, naprosto nic. Vycházím s ní pěšky (hnědé šaty, černý klobouk, sluší). Nádherný den. Žádné to slunce, které nesnáším — je šedivo, veselo, svěže. Na promenádě je mužů dost, ale všichni jsou, myslím, solené olivy. Kočár máme tak akorát na jedno kolečko a zpět, ale na nábřeží u Mortiera potkáváme mámu a tetu, zajdeme tam spolu, já nic nekupuji, ovšem, ale ony berou několik klobouků. Beru rozkošné hrozny a konečně se vracíme — u uličky vidím Bruneta, jak odchází; mám deset minut zpoždění na lekci, ale zavolám ho zpátky a lekci beru.
Jsem tak ráda, že po večeři mohu zůstat a nic nedělat! Všichni odcházejí a my zůstáváme samy s Bête. Změnila jsem účes, zapletla si copánky dozadu — velmi hezky — a jsem rázem mnohem mladší, vypadám na svůj věk.
Zůstáváme aspoň půl hodiny opřené o stůl v předsíni, povídáme si a přitom se díváme do zrcadla. Pěkná zábava! A přece se smějeme.
Mluvily jsme ((kurtizány)) o Paulině atd. Bête každou chvíli začala nějakou větu a zarazila se: „Jaká škoda, že nejste vdaná, chtěla jsem říct to a to!“ Pak přejdeme do jídelny a řeč přijde na manžele. Odporná a zrádná rasa, z rodiny opic. Dost jasně jsem vysvětlila své představy o manželské lásce (viz v jedné z předchozích knih). Říká mi:
„Vám to bude jedno, že ano, kdyby vás manžel podváděl?“
„Ne, vůbec ne, byla bych hrozně dotčená, zranilo by to mou hrdost; jako kdyby mě některá společenská dáma přehlédla při pozvání nebo něčem takovém — stejně bych se zlobila.“
„Ano, takže máte žárlivou povahu jako já.“
„Ano, na začátku bych byla velmi rozlobená, ale všechno přejde, všechno se smaže. Vidím to takhle: dokud vás muž miluje dost na to, aby nemyslel na jinou, je to v pořádku — ale jakmile nechal ve svém srdci dost velkou prázdnotu, aby tam vklouzla třeba jen myšlenka na jinou, je po všem. A není co dodat.“
„Ale manžel často podvádí, a přitom v hloubi duše miluje.“
„Hloupost, to přece nejde, to jsou pohádky! Vyprávějte to jiným. Je po všem, a člověk musí zapomenout a bavit se. Ach, ale nelze zapomenout! Říká se, že útěchu mají člověku přinést děti — ale to nejde. Jistě že ne: láska k manželovi a láska k dětem jsou dvě různé věci. Jedna druhou nenahradí.“
„Ano, ale jsme stvořeni k milování, proto žijeme — dejme tomu, že jdete na večírek: vždycky vás tam někdo zajímá, s jedním mluvíte raději než s druhým.“
„Ano, to věřím, ale obličeje jsou mi lhostejné, pokud to není nějaký zaprášenec.“
„Ano, jistě, ale stejně budete raději, když s vámi bude mluvit vévoda z Hamiltonu, a ne Saëtone.“
„To věřím, vévoda z Hamiltonu je přinejmenším jak se patří, žádný prašák.“
„No vidíte, jste malá holka, a přece dáváte přednost jednomu člověku před druhým, to už je jakási láska, někdo vás zajímá, když jdete do divadla nebo na promenádu, doufáte, že uvidíte toho či onoho atd. atd.“
Rozumíme si výborně, ona má pravdu a já také. Pak si lehnu na stůl u zdi a mluvíme o nesmyslech. Přichází Hitchcocková, pak dědeček, pak konečně strejda; posíláme pro naše výletníky k Anitčkovům, přichází teta a já toho využiju a jdu spát. Ale za několik minut se vracím, protože píšu Worthovi a chtěla bych promluvit o svých šatech. Otravují mě s mým učením — musím tvrdit, že se učím velmi málo atd. atd., protože prý se učím příliš. Píšu a povídám si přes dveře. Seznámili se s jedním Rusem protiprašným, Berrem — ptám se, jaký je, máma ho popisuje, Dina přidává červený nos, pak máma říká, že jeho nos není o nic červenější než Hamiltonův. Dina: „Věděli, s čím srovnávat.“
„Za prvé Hamilton nemá hezký nos a celý obličej má červený.“ Já:
– Dina mi dělá karikaturu Hamiltona a říká, že Berr je takový, ale máma ho líčí, jak se patří. Dina říká:
„Proč jste řekla, že bude nadšená. Nikdy nejsem nadšená z mužských. Ano, a jak jsem byla šťastná, když jsem na mostě viděla Hamiltonova příbuzného.“
„Ano, ale podle mě, jak byla šťastná, když viděla Hamiltonova příbuzného.“
„To je absurdní, ze všeho mám stejnou radost — zdá se mi, že se člověk může zaradovat, když přijde někdo slušný.“
Ty mé nudné lekce, nemám ani čas říct, že ho miluji, mluvit o něm. Právě teď jsem ho viděla jako tenkrát, když nás míjel a my jsme se vracely s Collignon do Acqua Viva. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla v Nice po Badenu.
„Slečno Collignon, podívejte se, vévoda z Hamiltonu! Vévoda z Hamiltonu!“
Otočil se, protože jsem vykřikla překvapením.
Blažené časy! Proč se nevracíte? Tak ho miluji! Můj Bože! žádný muž se mi nebude líbit tak, jako se mi líbí vévoda z Hamiltonu. Šťastná bude jeho žena.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „As days went on it became sadly clear that Hitchcock is an ignorant and stupid female.“ ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „of course“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „antipolvere“ – doslova „protiprachový“; Mariin žert: nikoli „prach“ (poussière), jak nazývá bezvýznamné lidi. ↩