Středa 19. listopadu 1873

Jedeme se podívat na šaty ke Kingsburyovi, nelíbí se mi; čpí z nich lyonská konfekce a mají anglický přízvuk, a to všechno navoněné Bon Marché, je chladno, šedivo, příjemně; jsem také svěží a hezká (hnědé šaty, černý klobouk, sluší). Necháváme mámu a tetu na nádraží a jedeme s Dinou pro růže pro ty Francouze, které máma a teta doprovázejí až do Monaka. Přijedeme s květinami, když už vlak skoro odjíždí. Musíme požádat přednostu stanice o povolení projít. Běžím se zeptat (je to stařík, kterého známe od války), chtěla jsem mu říct jen slovo, abych to měla rychleji, ale jako vždycky jsem jich řekla dvacet, a tak rychle, že jsme se oba smáli, když jsem letěla k vagonu. Když jsme květiny předaly, jedeme pro Hitchcockovou a Bête, pak ještě k Howardům zeptat se, v kolik a kde se zítra sejdeme na projížďku s Plantusem. Zastihnu jen Aggie, která cvičila. Řeknu jí, co je třeba, několikrát ji protočím ve vzduchu a zase odjedeme. Cestou potkáme paní Howardovou, ta nám všechno řekne. Hélène a Lise jsou s ní. Hélène je hezká, krásná je hlavně díky pleti.
Projely jsme s Dinou ve dvou čtvrtku promenády a potkaly Mouchyovy, kteří mě poznali a oba se otočili s tak vlídnými tvářemi. Odvrátila jsem se, abych se nesmála. Jsem si jistá, že jsou rozkošní, bydlí v naší uličce, vila Flori. Jdu objednat zmrzlinu na dnešní večeři. Začínám zbožňovat třešně, protože jeho žokejové jezdí v třešňové barvě.
Dáma v kostýmku a její manžel dnes přijeli, viděla jsem je na nádraží. Manžel se podobá Hamiltonovi, ale vypadá, jako by ho žena úplně zdeptala, ona vypadá strnule a má výraz svatoušky. Ale ten muž je dokonalý Hamilton o patnáct let starší. I Hamiltona jeho žena zdeptá. Ta horda, ten areopág z Bádenských Lázní, ti všichni se plazí do Londýna na obřad, při kterém se vévoda z Hamiltonu usadí (na dva roky). Zkrátka, zuřím. Vzít mi tak to, co jsem měla nej... basta. Je to ode mě směšné! Jsem snad šílená.........
Máma a teta kvůli mně žárlí na Hélène a snaží se samy sebe přesvědčit, že jsem stejně hezká jako ona (je to jako já). Tak zřetelně jsem jim to četla v očích, a dokonce v kočáře se na mě teta dívá a říká:
„Byla byste hezká, kdyby vaše způsoby a vaše prudkost...“
Bylo to jako jakési pokračování její myšlenky.
Co dělat? Kdybych mohla, hned bych se udělala krásnou, rozkošnou, nejkrásnější na světě. Mám svůj hlas, myslím, že jsem si ho zničila. Ó! Můj Bože, zachovej ho! Nenech ho zahynout. Je to mé bohatství, mé štěstí, má krása. Krásný hlas je všechno. Nejsem k zahození, a s hezkým hlasem dokonce hezká. Odpusť mé ctižádosti! Zesil, zkrásni a zachovej můj hlas. Ó můj Bože!
na okraji
Sabatierovi přijeli.
Dnes večer si připadám tak hezká, že se nemohu odtrhnout od zrcadla; proč nejsem vždycky taková! Opravdu jsem teď stejně hezká jako Hélène. Obličej mi nehoří, ale jsem růžová, svěží.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „practised“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „rigid“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩