Čtvrtek 20. listopadu 1873

Georges se vrátil z Aix, naprostý triumf. Najednou se dovídám, že včera cestou z Monaka potkali hraběte de Toulouse-Lautrec a ten přijde se svým vnukem, synem Séraphine, který právě zdědil jmění čtrnácti milionů a titul markýze. To šťastné dítě, dvanáctiletý chlapec. Lautrec opravdu přijde, a je z toho rodinná scéna. Žasne, jak jsem velká atd. atd. atd. Pak přijde Termosiris a přivede nám jakéhosi ruského pána, jehož jméno jsem zapomněla. Pak přijde pan Azarevitch, takže zůstávám celou dobu v salonu. Konečně vycházíme, já a Dina, a doprovázíme hraběte až k hotelu Paradis. Pak se ještě vracíme pro princeznu. Na promenádu, ale když přijedeme, hudba už skončila, přesto lidí tam je a dost. Už nějakou dobu se na mě nikdo nedívá, z toho soudím, že už nejsem směšná jako dřív.
Nejeli jsme s Plantusem, je mi nevolno.
Jak je Nice ubohá! Ti dva Angličané se procházejí. Dáma se poprvé ukázala v třešňovém sametu a on připomíná vévodu, taková rozkošná tvář. Jeho žena je elegantní, ale má anglický punc, Angličanky mají cosi zastaralého, i když jsou oblečeny podle módy.
Nemohu se bez závisti dívat na vysokou ženu. Tolik bych chtěla být velmi vysoká! Je tak nádherné být velmi vysoká! Šla kolem paní Clockmanová, je tak vysoká, tak dobře stavěná, dívám se na ni se závistí, pak se podívám na sebe a jak jsem ubohá! Malá! Ach!
Chovám k ženám vůbec pohrdání. Každá z nich vychází, obléká se, upravuje každý vlas, vytahuje všechno nejlepší, co má na sebe, zaplétá květiny, upravuje stuhy, zavazuje mašle, a nakonec si nastrojí výraz a vychází s úmyslem probodnout srdce všem kolemjdoucím. Nemluvím ovšem o ženách, které jsou elegantní od přírody, je jich několik, které nazývám slušnými, jako Souvoroffová, trochu Galveová, vévodkyně de Mouchy a ještě několik dalších. Ale ty zdejší! Ty ubohé Španělky, které jako by se celé vystavovaly na odiv, jejich klobouky, všechno, všechno. A o Američankách ani nemluvím. To jsou opovrženíhodná stvoření! Je čas vrátit se domů, protože Hélène a Lise mají přijít v pět, a opravdu přijdou. Paul také pozval Arsona, je prý spiritista, a aby nám to dokázal, navrhuje uhádnout, na co kdo myslí. (Po třiceti šesti pokusech před Howardovými jsem si vzala tytéž hnědé šaty, co jsem měla na sobě). Vzýval duchy a psal, co duchové říkají. Prosila jsem, aby uhádl, na co myslím, a myslela jsem na vévodu. Píše: „Myslí na své milostné záležitosti.“ Ten je hloupý! Jak je hloupé říkat takové věci. Člověk by pak opravdu musel takovým nesmyslům věřit, už se nechci ptát a myslet na nedovolené věci. Ale tu hloupost bylo třeba nějak zaonačit, a jakmile jsem to přečetla: „Ale jak to sedí! Je to možné! To je neuvěřitelné! Celou dobu jsem myslela na koně.“ Opravdu budu muset věřit spiritismu a budu to ve své nevinnosti vyprávět všem. Ostatní také položili nějaké otázky, na které docela dobře odpověděl.
Podává se večeře. Ke konci přijde hrabě s malým markýzem, tím šťastným spratkem. Pak nám Paul uspořádá ohňostroj, a během něj jsme já, Lise a Hélène, protože ty zimomřivky nemohou ven na balkon, v mém pokoji u zavřeného okna. Ohňostroj byl rozkošný. Paul a Arson ho řídili. Řekla jsem těm dvěma dětem, ať se dívají, jak bude Arson pózovat, protože jsem Paulovi z okna řekla, že jsme tam a že se všechno musí odehrávat před námi. A opravdu při každém bengálském ohni Arson pózoval, tahal se za kníry a dělal všelijaké kejkle. Dokonce si spálil ruku, když s grácií vypouštěl římskou svíci. Je velmi nepříjemné, že jsou Howardovy tak hezké, nebo spíš že jsem tak ošklivá. V devět odcházejí a já po pěti minutách strávených v salonu jdu spát, a myslím na něj víc než kdy jindy.
Myslím (ó krajní neštěstí, vrchol potupy!), že máma opravdu koupila tu vilu! Proč jsem, můj Bože, tak nešťastná a zklamaná ze všech stran! Nice je ještě snesitelná, ale na promenádě Angličanů, jinde je to smrt. Tenhle rok je strašný. Kolik spolknutých slz mě stála ta Buffa a Baquis. Od té doby, co jsme tady, se cítím v nemilosti, jako ve vyhnanství. Můj Bože, nedovol, aby to byla pravda! Takže přece nemůžeme dál žít tak jako teď! Ale to je strašné! Copak nikdy, nikdy nebudeme žít tak, jak bych si přála? V Nice je to nemožné a Nice je bezcenné místo.
Ne, můj Bože, vysvoboď mě z této nové potupy. Nepošli mi tento další trest. Pláču jen při té myšlence. Smiluj se nade mnou.
Ale pláču při pomyšlení, že bychom mohli dál vést ten náš způsob života!!!!..
na okraji
Přikládám své první a poslední verše.
[Zrušeno 12 řádků, ale čitelných:
Tvé vlasy, ty vdechuji, Tvé polibky, ty piji, Tvé krásné oči, ty vytoužené, Hle! jsi stvořena pro mne. Nebes modř bez mráčku, Větérek v loukách, Řeka při břehu, Klidná průzračná a jasná, A zelená a sladká a svěží, nejsou ničím! Nejsou ničím vedle tvé tváře.]
[Poznámka: Duben 1875. Ano, náš způsob života, pořád totéž od prvního okamžiku v Nice.
Můj Bože, říkám jako tehdy, můj Bože, což se nade mnou nesmíluješ a nedáš mi žít tak, jak chci??]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „contempt“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „contemptible creatures“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „nonsenses“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „disappointed“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Nice is a worthless place“. ↩