Úterý 18. listopadu 1873

Nejprve vycházím pěšky s Hitchcockovou, začínám si zvykat na hnědé šaty, živůtek sedí báječně. Procházíme nábřežím Masséna a pak promenádou. Zimní hosté už stojí rozestavení po promenádě od veřejné zahrady až k číslu 7, nechodím mezi těmi dvěma řadami očí, které míří jako lodní děla. Už několik dní se procházím po straně u domů, je to něco nového. Všechna ta verbež chodí u moře.
Slyším ohavné věci! Máma koupila dům (Coupello). Byla jsem celá rozhořčená, koupit dům v Nice? Spravedlivý Bože! Dům v Nice, žít v Nice! A i kdyby (Georges je v Aix zproštěn viny, paní Anna de Tolstoy dostane jen pokutu pět set franků za ty dva políčky) přišla podobná pohroma, neměli bychom bydlet v domě, který se hodí jen pro zbohatlého zubaře! Kdyby to byla vznešená vila, na výšině, se zahradou, dobře umístěná, nebo na promenádě Angličanů, takovýhle dům by ještě mohl projít. Ale v díře! Daleko, v uličce! Za nádražní třídou! V nížině! Ó! Ó! Je to ta hrůza u vily Marguerite vedle hydroterapie směrem ke Skariatinům. Malá houbička rozdrcená už při zrození! Kdyby tahle vila byla na promenádě, měli bychom po ní skočit, nejen ji koupit. Protože i kdybychom v ní nebydleli, pronajmout se dá určitě. Nemůžeme žít v Nice, máma se hned zpočátku nedokázala prosadit a teď je už pozdě pro lidi tak lhostejné, bezmyšlenkovité a líné. Navíc je tu ta hloupá záležitost v Rusku, která všechno zamotává. Ta Tolstoyová po sobě nenechala zrovna málo jedu, ta verbež.
Každý večer prosím Boha, aby nám dovolil jet do Ruska a s Jeho pomocí ukončit ten soudní spor, který nás hlodá a otravuje nám život, hlavně mně. Pak se zase vrátit do Francie a usadit se v Paříži jak se sluší. Protože žít tak jako teď je hrozné. Jak můžeme v Nice, dokonce i v Nice, nehrát žádnou roli a nebýt známí té její špinavé aristokracii! To mě trápí každou chvíli, každá radost je trápení. Když vycházíme, samy. Na dostizích, samy. V divadle, samy. Všude, všude samy. A přitom nejsme úplně cizí, jako lidé, kteří nikoho neznají, přijedou a mají kouzlo novosti. Všichni chtějí vědět, kdo to je, co jsou zač! Jsme nevím co... nic, ano, v Nice horší než nic. Je to pro mě hanba, žalost, neštěstí. Moudří se mohou posmívat tomu, co říkám, ale ti, kdo se ocitli v podobné situaci, mě pochopí.
Kočár přijede, ale plný, máma mě chce nechat ještě čekat, ale to už je pozdě, musím ho mít. Tak si máma a Dina vezmou jakousi viktorii a jedou k paní Howardové, nám nechají landauer s dědečkem a Renardem. Pak jedu pro váhy (nejdou) a pro Bête. Vrátit váhy a k Audovi kvůli Bête. Na promenádě potkáme mámu, doženu ji, přesednu do jejího kočáru, pošlu Dinu do landaueru a projedeme kolem domu Coupello. Opakuji mámě, co jsem teď řekla, ale klidně, zkusím vítězit klidem a rozvahou. Nejsou zvyklí vidět mě bojovat klidně a doufám, že to zabere. Otočíme to na promenádě, kde je vidět celá nicejská mládež, dnes početná a docela k světu, je tam Saint-Clair a ještě několik dalších slušnějších. Pak jsem s mámou mluvila o životě v Nice (strana 182-183) také velmi klidně a skoro jsem plakala, naštěstí v tu chvíli nikdo nebyl.
Dnes mi hodně záleželo na tom, aby mě lidé viděli, kvůli té včerejší nehodě.
Celou dobu v kočáře, říká mi Bête, jsem vypadala jako Paulina. Cítila jsem to sama a vůbec jsem to nechtěla. Napodobovat Paulinu, fuj! Hnus!
Paní Howardová přichází trochu před večeří a mluvíme o včerejšku. Chce mě přesvědčit, že cválám. Od léta jsem necválala ani jednou. Hanebně cválají Lise a Hélène; já klušu, protože je to umnější a hezčí, nemluvě o tom, že je to stokrát příjemnější. Walitský dokonce řekl, že v tom strašném zmatku nějaký bůh pobízel ostnem zaprášený bok mého koně. Tedy, že jsem ho mlátila bičíkem. A já ho ani neměla! Ó pravdo, svatá pravdo, kde jsi?!! Jsem ještě mladá a nemohu snést lži a bezpráví. Prý si na to člověk zvykne a nakonec to i sám říká a dělá. Řekněte pak, že lidé nedosáhli dokonalosti!
Máma je příliš slabá. Já bych měla být matka, ona dcera. Vzali mi koně, nasedám na nevím co, co padá beze mě.³ A pak mi přijdou říct, že mě milují, a proto mě prosí, abych byla opatrnější negalopovat. Ó! Božská dobroto! Ó! Pravdo! Ó Spravedlnosti! Já galopovat.
Ale chudák paní (Howardová), je si jistá tím, co si myslí, ona to neví! Nevidí, co dělají. Ostatně je rozkošná a nesmírně milá.
Jáhen mi dává za pravdu.
Hamilton prodává svou stáj. Ubohý vévodo, snižuješ se!
Řekla jsem to Bête před Termosirisem a ten malý hmyz se domnívá, že se vévoda ruinuje. Dokonce řekl, že žena jistě stojí víc než koně. Málem jsem řekla, že ani Gioia nebyla zrovna levná. - (odpověď na prodej).
„No, žení se,“ říká Bête.
„Ne,“ říkám, „snižuje se.“
Zakrývám si ústa, aniž dokončím „snižuje se“, ten Termosiris je tam a má jazyk!
³ Kůň padl, ne já.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „thoughtless“. ↩
Pozn. překl.: Walitský parafrázuje Racinovu Faidru (V, 6), Théramènovo vyprávění o Hippolytově smrti: „On dit qu’on a vu même, en ce désordre affreux, / Un dieu qui d’aiguillons pressait leur flanc poudreux“ („Prý dokonce v tom strašném zmatku spatřili boha, jenž ostny pobízel jejich zaprášené boky“) – o splašených Hippolytových koních. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩