Čtvrtek 6. listopadu 1873

Sotva jsem se posadila ke klavíru, přiběhla Nadinka se slovy, že přišli Howardovi. Helena a Líza mají plstěné klobouky v mém stylu, velmi půvabné, a Helena je opravdu okouzlující. Ona, hubená, ne příliš dobře udělaná, ale okouzlující tvář, jemná, jemná, výraz tak naivní. Bílá, růžová, rozkošná pleť.
[V příčné poznámce: Ano, byla velmi hezká, bohužel teď zešpátněla hodně!]
Vypadám vedle ní tak ošklivě, že mám náladu úplně zkaženou. Stávám se plachou, zmatenou, vážnou a vypadám ubohě, zatímco ona, jistá sebou, je živá, čilá a hovorná.
Blažení jsou ti, kdo jsou spokojeni sami se sebou, a nešťastní ti, kdo uznávají svou méněcennost. Jdeme do mého pokoje, ale jsem neohrabaná, jsem zaujata svou ubohouckou tváří. Dávám jim své dárky. Ukazuji, co jsem koupila. Helena mi říká, že mě má moc ráda. To věřím. Nejsem jí v cestě, může být mou přítelkyní bez jakéhokoliv nebezpečí, je mnohem hezčí než já.
[V příčné poznámce: Teď jsem hezčí než ona.]
Ke konci se trochu probouzím, oblékám se a vycházíme, my čtyři, já, Líza, Helena, Dina, Fortuné na kozlíku. Jak jsem ráda, že jsme samy, že tu nejsou guvernantky se sevřenými nebo usmívajícími se rty. Jdeme na promenádu, Helena je tak hezká, ví to a to ji zkrášluje desetkrát víc. Jdu si do London House pro bonbóny, které jsem objednala, kandované pomeranče. Bereme to s sebou, Paul v drožce nás sleduje. Je čas vrátit se, přicházíme domů, ale paní Howardová se vrátila a musíme odvézt děti k nim. Vystoupáme ke mně a já navrhuji bonbóny, ale odmítají se slovy, že máma nepovoluje před večeří. Ale v okamžiku zmizely všechny bonbóny i s máminou zákazem. Bylo zábavné vidět nás, jak polykáme celé kuličky kandovaného hrozna. Pobízím všechny k odchodu a vyjíždíme znovu.
Jsem velmi rozzlobená, že jsem tak ošklivá. Jsem velmi závistivá, nenávidím vidět někoho lepšího než jsem já. (A kolik jich je lepších než já!!!)
Utěšila bych se za jediné podmínky, kdyby mě ostatní považovali za hezkou, když už se nemohu považovat za hezkou sama.
Jakou mám nešťastnou povahu!!! Je to opravdu hloupé. Jsem zmatená, když jsem s Helenou, chtěla bych se maskovat. Jsem rozzuřená, vzteklá, rozrušená, rozzlobená. Už nejsem klidná. Všechno je ve mně vzhůru nohama.
Jak je závist velké trápení!
Jen tohle chybělo, aby mě to učinilo úplně šťastnou. A přesto mám tu holku ráda.
Paul je zamilovaný do Heleny a Líza do Paula. Óch! ty děti! Helena je více žena a koketka, Paul je jen miminko. Bylo půvabné vidět Paula, jak Heleně připíná šaty špendlíkem, nosí pláště a klobouky, prochází se se zmateným a zářícím výrazem.
Óch! ty děti, ty děti!
Helena půjde do světa, budou ji obdivovat. A jejich postavení v Nice k tomu nesmírně přispěje.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I am not in her way"