Středa 5. listopadu 1873

Jdeme ven s Hitchcockovou pěšky (modré šaty, černý klobouk, dobře) „je tak nevinná", že mi řekla, že se nesmí chodit každý den procházet na promenádu, protože vás všichni budou znát. Upřímně jsem se tomu zasmála.
Máma dnes vychází poprvé. Po večeři nedělám nic, abych se oddala lenosti. V půl deváté jdeme na nádraží vyzvednout Howardovy. Já, Dina, Paul a Hitchcocková. Rozkošný měsíční svit. Jsme příliš brzy, otevřou landauer a jedeme k Saccovi pro kytice. Paul je k ničemu, umí jen šklebit se a recitovat divadelní scény, ale je zábavný, když má člověk chuť se smát. Vracíme se na nádraží naloženi dvěma kyticemi, které píchaly do nosu, když jsme k nim přivoněli, ale to jen přidávalo k obecné veselosti. Starý Plantus je tam, cestoval s Howardovými, ale přijel o několik hodin dřív než oni, protože je nevím kde opustil. Je třicet pět minut zpoždění, opravdu je velmi otravné čekat, abych se pobavila, povídala jsem si s Plantusem a konečně jsem ho poprosila, aby mi řekl jména květin, prozkoumal je atd. atd. Byla to prostá kytice růží, tulipánů, fialek a heliotropů, ale Plantus ji dlouho zkoumal, pak se zdá, že světlo nebylo dostatečné, poprosil mě, abych přešla do čekárny, kde, když přiblížil kytici k lampě a nasadil si brýle, dlouho se na ni díval a konečně začal sérii latinských jmen s mimořádně příšernou anglickou výslovností. Celou dobu jsem zachovávala přísnou vážnost a předstírala, že se velmi zajímám o jména, která mi sděloval, a o tu ubohouckou kytici. Ale zatímco jsme byli takto zaměstnáni, je ohlášen vlak a zavírá se čekárna první třídy, kde jsme se nacházeli, a tak utíkáme do třetí třídy a rychle míjíme zmateného úředníka. Konečně je tu ten vlak, vidím ve tmě jeho dvě oči, které se rychle přibližují. Upírám pohled na okna a konečně objevuji hledané objekty. Willy, který vypadal jako holka, byl postaven u okna, aby nás pozoroval.
Nastupuji do vagonu a polibky mě téměř drtí. Jsou všichni tak rádi, že nás vidí, tak šťastní, že opravdu se nacházím v nemožnosti popsat tuto scénu.
Paul bere tašky, já beru Helenu a Lízu, nasedáme do našeho kočáru, já, Líza, Helena, Dina, Hitchcocková a Paul na kozlíku, a jedeme do vily Howardů, kde je připravený čaj, vcházíme do jídelny a opravdu jsem měla takový hlad jako ti cestující. Nemožné, říkám, nemožné popsat všechno, co bylo řečeno, a spočítat všechny polibky. Myslím, že tam mám opravdové přítelkyně.
[Poznámka: 1875. Ano, opravdové přítelkyně! Existují přátelé?]
Mám radši Helenu a Líza žárlí, chudák dítě. Tiše unikáme s Helenou do jejich studovny, není tam světlo, sedáme si na pohovku a povídáme si do úplného vyčerpání. Pak přicházejí Dina, Líza, Aggie, chlapci a všichni.
Ale je čas odejít. A s tisíci prohlášeními přátelství, lásky a něžnosti se loučíme. Píšu tento deník následující den, protože jsem věděla, jak je Helena hezká, a nechtěla jsem se unavovat.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „because everybody will know you"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „to watch us"
V originále italsky: "a più non posso" (doslova: dokud je to možné, nekonečně dlouho)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „friendship"