Neděle 2. listopadu 1873

Přicházíme až v půli mše; já, Dina a Paul (modré šaty, moc sluší), jak jsou ty Skariatinovy ošklivé a špatně oblečené! Už je tu hodně Rusů, koberec je položený a je tu i sbor.
Prší. Pořád si nemohu zvyknout na Hitchcockovou. Je tak otravné mít bestii doma.
Jde do anglikánského kostela. Vycházíme ven, já, Běta a Paul; jdeme do London House a obědváme jako blázni. Jen si představte v cukrárně London House tři malé kulaté stolky různé výšky přisunuté k sobě a na nich najednou čokoláda, uzený losos, zmrzlina, zákusky, sendviče, jahody, husí játra a hrozny, a to bez příborů; protože jsme objednávali páté přes deváté, jedno po druhém. Kdyby nás nějaký Francouz viděl míchat hrozny s čokoládou a zmrzlinu se šunkou, umřel by na zkažený žaludek už jen z toho pohledu.
Ale my, blažená stvoření (převlékla jsem se a vzala si jiný klobouk: nepromokavý plášť a černý klobouk, sluší), si takových hloupostí nevšímáme a nešpiníme si jazyk řečmi o žaludku a trávení.
Beru s sebou do kočáru hrozny a jdu s Paulem prohlížet pušky. Zatímco jsme zkoumali pušky, srotil se před obchodem dav. Pak jsme zajeli pro Walitského, ten se v tom vyzná lépe. Obrátili jsme celý krám vzhůru nohama a odešli s tím, že za pušku, za kterou chtěli dvě stě franků, nabízíme sto osmdesát.
U večeře sedím vedle Hitchcockové, je hrozně, hrozně otravné mít vedle sebe hloupou novou. Zvykneš si, zvykneš si! Inu, prý si zvyknu. Po večeři jsem s ní mluvila trochu víc, ukázala jsem jí svou učebnu, sešity. Seděla v křesle a já na zemi, my náhodou začaly mluvit o barvě vlasů, zrzavé vlasy nenávidí a říká mi:
„Neradím vám vdávat se za Angličana se zrzavými vlasy; je to důkaz špatné povahy, bude vás bít, takový zrzavý muž.“
„Ale vždyť já si vždycky myslela, že zrzavé vlasy jsou známkou dobré povahy.“
Inu, říkají mi, že zrzaví jsou zlí, sama jsem vévodovi z Hamiltonu viděla na tváři, že je rozmarný a prchlivý, ale nemám ho proto o nic méně ráda. Naopak, ten nerónský výraz se mi líbí, čím víc bude mít chyb, tím víc se mi bude líbit. Nejsem jako všichni, miluji to, co ostatní nemilují, a nemiluji to, co ostatní obdivují. A tak je to se vším, lidé obdivují „Snoubence“, mně připadají hloupí, lidé milují italštinu, já ji nenávidím, lidé obdivují Italy, černé oči a černé vlasy, já je nemohu vystát. Zrzavé nikdo nemá rád, já je miluji, oblékat se jako Hamilton a Merck připadá lidem směšné, mně vznešené. Všichni nenávidí opilé muže, já vůbec ne.
Když se Georges opije, Dina, máma, teta, všechny se rozzlobí a znepokojí a Georgese dráždí, dohánějí ho k hloupostem, popichují ho a přivádějí k zuřivosti. Já naopak, beru ho jako nemocného, kterému je třeba přitakávat, chce-li rozbít okna, rozbij je, můj drahý, mám ti pomoct? Chce-li pít: pijme spolu, jak je krásné být opilý. Tím ho uklidním a všechno je klidné a šťastné. Kdežto Dina mu víno bere, dívá se na něj nespokojeně, nemluví s ním a hubuje. Přirozeně ho to rozčiluje. Jsem hodně zvláštní, kdybych milovala chudého muže a on mě také, nenáviděla bych ho, protože jsem zvyklá na přepych a jako chudá bych byla nešťastná, stejně jako ten, kdo by byl se mnou. Navíc cítím odpor k chudobě, jako milovat chudého, jinak jistě ne.
Předpokládejme, že Hamilton není ženatý, že ho miluji a že se dozvím, že je prostě pan Hamilton s pěti sty librami důchodu. Oplakávala bych to jako jeho smrt a nenáviděla bych ho, nemohla bych ho přestat milovat a stát se lhostejnou, ale už bych nemohla snést jeho přítomnost, ani jeho jméno, nenáviděla bych ho zuřivě, zarputile. Připadal by mi ubohý, žalostný, opovrženíhodný, odpudivý, příšerný.
To neznamená, že miluji jen jmění, vždyť i kdyby byl Barnola vévodou z Hamiltonu, nikdy bych ho nemohla mít ráda.
Nikdy se mi nebude moci líbit muž nižšího postavení, než mám já, všichni obyčejní lidé mě znechucují, rozčilují.
Chudý muž ztrácí polovinu sebe sama, zdá se malý, ubohý, vypadá jako profesor.
Vědomí vlastní chudoby a² nutnosti být šetrný a opatrný (hrůza!) mu dává bojácný, žalostný výraz. Kdežto muž, který je bohatý, nezávislý, s sebou nese pýchu, jakési nenucené, pohodlné a sebejisté vzezření. Sebejistota a jakýsi vítězný výraz znamenají ne-li všechno, tedy aspoň hodně. A na Hamiltonovi miluji ten sebejistý, majestátní, vyzývavý, rozmarný, domýšlivý a krutý výraz. Má v sobě něco z Nerona.
² Ovšem když je člověk bohatý, nesmí se zruinovat, protože by pak musel šetřit
Zatímco píšu, u mámy se mluví o Rusech, já jsem vyjádřila své pohrdání Poltavou, jejími obyvateli, společností a svou nechuť k Rusům obecně. Velmi komicky jsem vylíčila poltavskou společnost samými zvířecími a legračními přívlastky (přes dveře). Řekla jsem, že to nejsou psi (každou chvíli říkám psi, to je můj výraz) ani prasata, která jsou ušlechtilá zvířata (protože prase a krávu zasvěcuji bohu Hamiltonovi), ale že jsou to štěnice (to slovo se francouzsky říct neodvažuji).

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „a beast to home“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „guns“, „gun“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „school-room“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „happened to speak of the colour of the hair“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (tento a následující odstavec). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „bad tempered“. ↩
Pozn. překl.: Román Alessandra Manzoniho. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „contemptible“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „expressed my contempt for Poltava her inhabitants, society, and my dislike for Russians in general“. ↩