Pátek 31. října 1873

Myslím, že mi dnes déšť nezabrání vyjít. Nechala jsem Audu upravit modré šaty přímo před sebou a dala jsem jí hnědou žaketu — protože není z čeho kopírovat: je to hotové, díky Bohu!
Šla jsem lovit, ale nejsou tam žádní ptáci; pro zábavu jsem několikrát vystřelila do vzduchu, zapomínajíc, že mám jen čtyři náboje — zbýval mi jeden výstřel. Střílím — a v tu chvíli se ze sousedního stromu zvedne asi deset ptáků; když jsem viděla, jak odlétají, a nemohla jsem vystřelit, vykřikla jsem jako šílená. Naštvaná se vracím.
Vycházíme, já, Bête, Solominka, necháváme Solominku s Georgesem u prokurátora.
Mámě je lépe. Nudila jsem se k smrti, když jsem viděla opuštěnou promenádu — ale jako by mě chtěly utěšit, objevily se Skariatinová se svou ošklivou dcerou, Prodgersová, Vigierová. Ó! Vigierová je tak směšná — nemá skoro žádné vlasy a to málo je bílé, pečlivě napomádované a přilepené na spáncích tak, že je vidět kůže na hlavě; uprostřed se chomáč vlasů tyčí až k nebi. A abych se ještě víc pobavila, objevil se ten bataklán a konečně Wittgenstein, i když zdálky. Myslela jsem, že odjel, protože jeho vila je zavřená. Zdálo se mi, že jsem z promenády viděla, jak se jeho parník vrací do přístavu. Viděly jsme ho — nebo alespoň já jsem ho viděla — jak jede v kočáře po promenádě nahoru, zatímco my jsme jely dolů. Tentokrát jsem byla celá spokojená:
„Ale podívejte se, princezno, Wittgenstein, ten opravdový!“
Je tu totiž jeden sedlák, který je mu podobný a kterému Bête říká Wittgenstein.
Musím mít o čem mluvit. Když odjela Gioia, myslela jsem si, že nudou umřu, ale Bůh mi poslal manžele Wittgensteinovy; a když odjeli oni, opravdu jsem nevěděla, o čem mluvit a na co se dívat na promenádě — a teď vidím Wittgensteina a jsem ráda, že tu je aspoň živá duše. Protože všichni ti ohavní lidé z bataklánu nestojí za to, aby byli předmětem řeči, ba ani za pohled. Potřebovala bych zase nějakou ženu jako Gioia, abych se měla na koho dívat — ale nikdy nebudu moci — ne, jak jsem hloupá! Gioia mě zajímala kvůli vévodovi a ještě mě zajímá jako vzpomínka na vévodu — a trochu proto, že je ve svém druhu pozoruhodná. Ale která jiná mě může bavit jako ona?! Nikdo nikdy. Jen jeho manželka — ale to je na mé srdce příliš zlé. U čerta! Jsem pěkně hloupá: mé srdce! Kde vůbec je? Opravdu — od Hamiltonovy svatby jsem ho ztratila a nemohu ho najít; zdá se mi, že přešlo doprava.
škrtnutoTo bude velmi dobré
Zítra ve tři má přijet slečna Hitchcocková. Dostala jsem z Anglie zprávu, že mi odeslali sedlo.
Nevím, co se to u Gioie upravuje — chtěla bych vědět, jestli se nově zařizuje, nebo prodává. Chtěla bych, aby se vrátila, je tak sympatická. Za to, abych ji mohla vidět co nejčastěji, mluvit s ní, jít k ní domů a vidět ji u ní — za to bych dala hodně.
Pořád pletu svůj pruh, celý letošní rok bude zelený, každý rok změním barvu.
Paul nechce nic dělat, nestuduje, není dost vážný, nechápe, že musí studovat. Trápí mě to, jsem zoufalá. Co se z něj stane, můj Bože! Vnukni mu moudrost! Dej, ať pochopí, že musí studovat, a vnukni mu trochu ambice — jen trochu, právě dost, aby se snažil něčím být, a ne Khalkionoffem nebo nějakým budižkničemu. Myslí si, že Khalkionoff je dokonalost — nevidí pravdu a svou povinnost! Můj Bože, vyslyš mou modlitbu a vyplň ji. Nauč Paula, jak se má chovat, veď ho a chraň ho před všemi těmi ničemy, kteří ho svádějí z cesty!
Co se z něj takhle stane? Nechce studovat! Ó! Můj Bože, vyslyš mou modlitbu. Veď a chraň Paula!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „spoken of“. ↩