Pondělí 27. října 1873

Budík, o kterém jsem si myslela, že je v pořádku, se v jedenáct zastavil a spala jsem do půl sedmé.
Vycházíme ve čtyři hodiny hlavně kvůli pochůzkám; koupila jsem nový budík a — ó, štěstí! — viděla jsem Gioiu! V rue du Pont-Neuf jsem uviděla klobouk, jaký hledám už osm měsíců! Otočím se, vejdu a objednám si černý, a stojí jen třicet franků. Mám takovou radost!
Odtud jdeme k Maizonié vybrat šaty pro Bête.
Zítra přijdou upravit ty od Wortha.
Jsem prázdná, jsem nešťastná!
Solominka je u nás, je to hodné malé stvoření.
napříč stránkou
Hloupá zmije, ta Solominka.
Píšu a skoro pláču, nový budík nejde, je to k zoufání! Ó! Můj Bože! Proč nechce jít? To je opravdu neštěstí! Mámě není lépe. Můj Bože, uzdrav ji!
Dědeček se chová jako blázen. Jsem bez útěchy, nikdy se neutěším.
Kéž o něm něco uslyším!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „all right“. ↩