Neděle 26. října 1873

Máma pořád leží. Měly jsme jít s Dinou do kostela jen ve dvou, ale přišla ta divoká Peršanka a bohužel jdeme s ní, ale naštěstí ani ona, ani její „okouzlující“ děti nestály blízko nás. Je tu spousta Rusů. Jak je jich mnoho a jak jsou špatně oblečení. K Rusům mám rozhodně nechuť, miluji jen Angličany — jsou mi bližší než Rusové.
Hned po obědě jdu s Paulem na lov, protože máme ve vile louku, kde se zvěř objevuje dost často, a nemluvě o zvěři — chtěli jsme zastřelit aspoň obyčejné ptáky. Těžko se mi skákalo přes příkopy s puškou, ale Paul mi pomáhal. Jednou, když jsem si myslela, že šlápnu na pevnou zem, zabořila jsem se až po půlku lýtka do bláta. Vykasala jsem si sukni po sedlácku, obula jsem hrozné janovské botky, Paulův klobouk se svěšenou krempou pevně nasazený na hlavě a s puškou v ruce — rozhodně to nebyla mladá dívka sladká jako ranní rosa! A Angličané, kteří procházejí zahradou z kostela — otočila jsem se k nim zády, aby mi aspoň neviděli rozpálený obličej.
Dvakrát jsem něco zastřelila, ale ptáky jsme nemohli najít.
Ve čtyři jdeme na hudbu. Šla jsem na lov, abych si trochu upravila pleť — byla jsem strašně bledá. Prošli jsme se pěšky, já, Bête a dědeček, pak jsme zašli k Rumpelmayerovi — princezna platí, dostala od tchyně dva tisíce. Vigierová byla velmi směšná na způsob Kozodaïeffa. Nesmírně směšná.
Hodně lidí, ale jen sebranka. Je to smutné, když člověk vidí jen sebranku!
Napsala jsem italský dopis pro Georgese. Zítra v pět ráno jdeme s Paulem na lov.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „dislike“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „à la Kozodaïeff“. ↩