Sobota 25. října 1873

Včera večer jsem sotva usnula, a už slyším, jak někdo buší na dveře; jsou to Dina a Paul.

Nevěděla jsem, co chtějí, a posílám je k čertu, ale volají na mě, říkají, že máma je velmi nemocná; tak si beru plášť a jdu dolů celá rozespalá. V jídelně najdu mámu, sedí na židli ve strašném stavu a kolem všichni s neklidnými, ustaranými obličeji. Vidím, že je jí velmi zle. Chce mě vidět, říká, ještě jednou před smrtí. Zachvátí mě hrůza, ale nedávám to najevo.

Je to strašný nervový záchvat, nikdy to nebylo tak silné. Všichni jsou zoufalí! Ubohý Georges má strachy úplně šílené oči.

Posílají pro Rehberga a Macaria. Na všechny strany vysílají sluhy, aby sehnali léky. Nikdy nedokážu vylíčit tu hroznou noc! Probudí mě až v poledne. A máma pořád říká, že umírá!!

Probudili Anitchkoffovy, hned přiběhli. Celou dobu jsem zůstala v křesle u okna, i beze mě tu bylo dost lidí, kteří udělali, co bylo třeba. Ostatně neumím ošetřovat, nesnáším se dívat, jak někdo ošetřuje; je to zvláštní pocit, jakýsi odpor, který mě přepadá.

Ó! Byla jsem velmi nešťastná! Ještě nikdy jsem tolik netrpěla – ale ano, 13. října jsem trpěla stejně, jenom jinak.

V jednu chvíli bylo mámě velmi zle a já se neudržela a na celé kolo jsem volala Walitského.

Ale je to strašné! Moje první myšlenka byla modlit se.

Lékaři neustále přicházeli a odcházeli. Konečně s pomocí hořčičníků a nevím kolika dalších hrůz se něco podařilo, uložili mámu do postele v jejím pokoji a všichni jsme stáli kolem. Ale ještě se jí nelepšilo, teprve ve tři hodiny přišla úleva.

Ó! Ale když pomyslím na tu noc, chvěji se! Je to děsivé! Lékaři říkají, že tyto záchvaty jsou velmi nebezpečné a že se nesmí opakovat, protože... Ó! To je strašné!

Bylo to tak strašné, že to nemohu popsat. Ale díky Bohu nebezpečí pominulo. Všichni jsme klidnější a zůstáváme v jejím pokoji. Jako moře, které se po velké bouři utiší a vypadá jako zamrzlé, tak jsme po tak velkém rozruchu všichni klidně seděli spolu, tak klidně, že jsem nechápala, co se děje. A nejen navenek byl klid: v duši každého vládla dokonalá pohoda a tak sladký mír, že jsme snad nikdy nebyli tak šťastní. První to řekl právě Georges. Ubohý Georges měl takový strach, že se neodvažoval vejít, zůstával u dveří s vytřeštěným pohledem a vyptával se každého, kdo vyšel.

Jdu spát, jsou tři hodiny.

Jiné ale bylo to, že se k mé úzkosti skoro celou dobu přidávalo neštěstí s Hamiltonem, a nikdy se mi po něm nestýskalo tak živě a hluboce. Vrhám se na postel a říkám: „Ó! Hamiltone! Ó Hamiltone!“ Ale ovládla jsem se a na kolenou jsem děkovala Bohu, že mámu zachránil.

Probouzím se ve čtvrt na jedenáct. Dnes ráno jsem měla mít od sedmi do půl dvanácté tři učitele. Máma dnes ráno přešla do pokoje vedle mého. Je jí trochu lépe.

Jdu dolů k obědu a dědeček začíná okázale dávat najevo své city. Řekla jsem mu to.

Včerejší klid a pohoda trvají i dnes. Jsem strašně unavená. Dina byla ráno na koni a viděla paní Prodgersovou s nějakým novým. Vycházíme ve tři hodiny a zdá se mi, že je dvanáct. Poslala jsem živůtky Worthovi. Na promenádě jsme viděli Wittgensteina s jeho krasavicí. Fouká strašný vítr. Vracíme se pro Dinu a u dveří vidím kufr — co to je? Říkají mi, že je to Markevitchová; vrhám se z landa, ptám se: co? jak? kde — ani nestačím otázky dokončit, a už cítím, že mě někdo popadl. Je to Solominka. Má takovou radost, že mě vidí, je tak nadšená, tak šťastná! Já taky, mám velkou radost, že ji vidím. Myslela jsem, že mě rozdrtí polibky. A hned tisíce otázek! Beru ji k sobě do pokoje, ukazuji jí šaty (je velká znalkyně).

Měla přezimovat v Pau, vydržela tam dva dny, a protože nemohla snést nudu toho města, přijela do Nice. Máma se ze spánku probudila, Solominka jde k ní. Znovu tisíce výkřiků, polibků, otázek, odpovědí. V pět hodin vycházíme se Solominkou, jdeme na promenádu.

Myslím, že se Bête a Solominka nepokoušou; obě jsou proti té perské divošce a mají pravdu. A také obě milují zmrzlinu „k zbožnění“. Ještě jednou vidíme Wittgensteina, projíždějí kolem nás. Ta žena se na nás dívá — myslím, že jí ten otupělý Wittgenstein řekl, že jsme minule zčervenaly. Opíjí se jako prase a vypadá hrozivě a otupěle. Minuly jsme je ještě jednou, když se vraceli domů. Je vidět, že je to ruské prase a chová se jako prase, vypadá jako manžel Soubise — tak ubohý vedle své kurtizány.

Vévoda z Hamiltonu měl také kurtizánu, ale choval se ušlechtile, jako velký pán, jako pán a vládce. Nikdy ho nikdo neviděl přivázaného k sukni takové ženy.

Jdeme do London House, kde vidíme toho zvířecího surovce Pattona. Solominka se ptala, jestli si pořád píšu deník.

„Ano,“ řekl Walitský, „a sedm svazků už odešlo vévodovi z Hamiltonu.“

Všichni jdou ke mně a povídáme si o cestách.

Solominka říká:

„Gritsia si ode mě vyprosil tvou fotografii a řekl, že je milá, vždy dobře oblečená.“

„Jaký hulvát! Milá! Pro ruské prase jako ty jsem ‚milá‘?!“

Hloupé prase, lituji tě! Cítím jen lítost a pohrdání.¹

Můj předrahý otec má francouzskou herečku Durocherovou, je jí dvaačtyřicet let. Je do ní zamilovaný (?), kupuje jí diamanty a udělá nám tu radost, že s ní přijede do Nice.

Bydlí u něj, a jeho sestry, paní Tutcheffová atd., ho chodí navštěvovat, a ona, ta žena, také. V Rusku jsou taková prasata, že se můj pan otec vůbec nestydí; po divadle spolu povečeří, před zraky všech nasednou do kočáru a jedou domů, můj otec a herečka.

Společnost to vůbec nepohoršuje a nikdo nic neříká, když se pan Bachkirzeff [sic] objeví s Durocherovou a pak jde mluvit s dámami. Ve stejné zahradě, v restauraci jsou prostřeny dva stoly, u jednoho jsou Durocherová, můj otec a další; u druhého řádné dámy — a můj otec uprostřed večeře bez skrupulí přechází od jednoho stolu ke druhému.

Uvádím to jako jednu z prasáren ruské provincie. Vzpomínáme si — nebo spíš máma a já vyprávíme Bête příběh mého únosu. Solominka u toho nebyla. Patton přišel přečíst Fijkovo udání.

Celý dnešní den je tak klidný, tak příjemný, tak šťastný.

Solominka obdivuje můj pokoj, můj vkus, moje šaty, moje botky, moje... už nevím co, zkrátka všechno.

Bête a Solominka se shodnou, že jsem nejmilejší z celé rodiny. Mají mě velmi rády a Solominka řekla, že mě má neobyčejně ráda.

Otcovy lásky zná každý. Jaká prasata jsou v Rusku! Ne, nezůstanu v Rusku, chci být Angličanka.

Solominka bude bydlet u nás, dokud nepřijede Angličanka.

Bête dostane od tchyně dva tisíce franků. A já budu oplakávat svého vévodu.