Pátek 24. října 1873

Walitský mě ni z toho, ni z ničeho otravuje vévodou z Hamiltonu. Každé slovo je špendlík, který píchá do rány. (Maillard přijela.) Všímám si, že od té svatby mluvím tak květnatým stylem, že to začíná být hloupé. Vycházíme ve čtyři hodiny, chtěla jsem ve tři, ale bylo třeba překládat ruské papíry, zase kvůli Palajce.
(Zelené šaty, ujde to) dnes nejsem hezká. Prší, ale právě když máme vyjít, docela se vyjasní, i když slunce nesvítí. Potkáváme Wittgensteina — to je událost v Nice, zvláště teď.
Princezna mě rozesmívá. Znovu jsme ho minuly a zčervenala jsem. Je odporné se takhle červenat! U Wittgensteina nebo někoho takového to ještě nic není, ale často se mi stane, že zčervenám kvůli takovým pitomostem; třeba kvůli Audiffretovi, a dokonce (ó! hrůza!) kvůli Saëtonemu!
Doufám, že to neviděl. Viděly jsme ho, Wittgensteina, ještě jednou a tentokrát jsme zčervenaly všechny tři. Jak je to směšné! Jestli to viděl, musí nás považovat za blázny, nebo si bude myslet, že jsme červené jako krymská jablka.
Konečně mám zase budík.
Okna paní Prodgersové jsou otevřená; záclony, květiny, upravený nábytek, všechno hlásá, že krasavice z Nice se vrátila.
O vévodovi mluvím klidně a nečervenám se, dokonce říkám, že je krásný. Princezna znala vévodkyni z Manchesteru a její dceru, když to bylo dvou- nebo tříleté miminko. Říká, že tomu dítěti teď musí být dvaadvacet, třiadvacet let.
Se smíchem říká, že se brzy bude psát, že vévoda z Hamiltonu utekl od své snoubenky, aby si vzal slečnu Marii de Bashkirtseff. Uteče jedině tehdy, až zemře stará vévodkyně z Hamiltonu.
„Proč by utíkal, zbožňuje svou snoubenku a ona je krásná a zbožňuje ho.“
„Musí být krásná a on ji jistě zbožňuje.“
„Ano, zbožňují se.“
Ach! Ta „zbožňují se“, „on zbožňuje“, „ona zbožňuje“! Proč to říká? Jako bych neměla dost svých trápení. Jsou chvíle, kdy zapomínám, ale jsou i takové, kdy bych si chtěla rozbít lebku. Chtěla bych, aby papír mohl říct, jaká hluboká melancholie vládne v mé duši. Jak jsem nešťastná a jak se mi po něm stýská.
A pomyslet, že jsem s ním nikdy nemluvila, zblízka jsem ho viděla deset nebo patnáctkrát, jinak vždycky zdálky nebo v kočáře.
Ale slyšela jsem jeho hlas a nikdy na něj nezapomenu. Zatímco mluvil ke koním já poslouchala a jsem byla samé ucho. Poslouchala jsem jeho slova a ten hlas mi vnikl do duše a navždy v ní zůstane.
Vložený listannotation de Marie, 1880
[Poznámka: 1880. Úplně jsem na něj zapomněla, na jeho hlas.]
Čím víc říkám, tím víc chci říct! Vzdávám se, nikdy nebudu moci napsat, co cítím, ani to říct. Ano, mohla bych to říct — jemu, mohla bych mu říct přesně, co jsem cítila, mé oči by mu to řekly, porozuměl by mi!!
Ó! Můj Bože! Vidíš, že říkám pravdu. Že ho opravdu miluji.
Musela jsem hodně hřešit, abych byla takhle potrestána! Jistě ano, jinak by mě Bůh netrestal. Ach!... ještě bych chtěla říct, ale nemohu. Jsem jako ti nešťastní malíři, kteří vymýšlejí obraz nad své síly.
Miluji ho a ztratila jsem ho! – to je všechno, co mohu říct, a to řekne víc než cokoli na světě.
Po večeři jsem zpívala a uchvátila celou bouřlivou rodinu kromě dědečka. Ale nechci házet perly sviním.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Crimea-apples“. ↩