Čtvrtek 23. října 1873

Včera večer jsem si vzala „Le Derby“, ale ještě jsem ho nečetla. Mezi odhláškami a přihláškami čtu: „V anglických novinách se píše, že zásnuby vévody z Hamiltonu s lady Mary-Louise-Elisabeth Montagu byly slaveny na dvoře v Badenu 9. tohoto měsíce“.
Nejprve mi bylo zima a pak horko. Jaká hrůza. Nemyslela jsem, že to bude trvat tak dlouho.
Tahle svatba způsobila takovou senzaci, že o ní píše dokonce i „Le Derby“, mezi koňskými závazky. Ale copak to není závazek? — oslí.
Pojedu na koni, už jsem tak dlouho nejezdila.
Vyšla jsem do zahrady, kde byli dědeček, Bête, Dina. Chtěla jsem střílet a hledala jsem Paula.
Paní Friedlanderová přichází navštívit mámu, která není doma. Je velmi milá, ta stará dáma. Tak laskavá a něžná. Vzala mě pod paží a ušly jsme kus cesty spolu.
Dnešní koně jsou od Caubeta. Mám malého vraníka z loňska. Deset dní nebyli venku, a tak jsou velmi rozjívení. Dnes hraje hudba. Jdeme na promenádu, už to voní zimou. Koně jsou rozkošní, dovádějí, skáčou, poskakují, hlavně ten můj.
Cválala jsem, abych uklidnila svého oře. Máma, Bête, Dina a dědeček jedou za námi v kočáře.
Viděla jsem Wittgensteina samotného, sám vypadá lépe; je vidět, že ho ta malá šereda ovládá, a vedle ní vypadá zdrcený, neodváží se podívat ani napravo, ani nalevo. Když Wittgenstein jel kolem, mluvila jsem s Paulem rusky.
Ještě jednou jsme ho potkali, když jsme obrátili. Nedívala jsem se na něj, už nějakou dobu se nedívám nikomu do obličeje, je to příliš hloupé.
Nevím proč, ale všichni u nás mají zkroušené tváře.
Při hodině italštiny Walitský zuřivě pootevře dveře a oznamuje, že přijede paní Markevitchová, že telegrafuje: „Jaké štěstí, za dva dny opouští Pau. Jaké štěstí být s vámi všemi.
Barbe Markevitchová“
Mluvili jsme s Galignani-Howardovými.
Jdeme do Francouzského divadla. Kéž se vévoda z Hamiltonu ožení co nejdřív! Visím v nejistotě a je to horší než spadnout k čertu.
Opravdu jsem si před rokem nemyslela, že se mi po něm bude vážně stýskat, ale stýská se mi po něm velmi vážně, vážněji, než by kdo řekl. Milovala jsem ho, co to říkám, pořád ho miluji; a když člověk ztratí toho, koho miluje, není to jako ztratit sto franků v Monaku.
Jen jsem klidnější. Ale něco mi chybí; už nejsem inspirovaná, jsem klidná a tento klid mě nudí. Nemohu tak žít. Ach! Kdybych na něj mohla zapomenout! Ó ne, ne, nechci na něj zapomenout, zůstává mi jen vzpomínka, a pokud ji ztratím, budu velmi nešťastná. Ne, chci si pamatovat, chci trpět, chci být mučena, miluji ho — a utrpení pro něj je lepší než být z kamene.
Hamiltone, jsi osel.
Dřív nebo později toho budeš litovat.
Ach! Ty zvíře Rufus, nevíš, kde je tvé štěstí, a nemůžeš za to, když to nevíš.
Kéž ti to Bůh vnukne.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „un pezzo di cammino insieme“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩