Pondělí 20. října 1873

Četla jsem v „Galignani“, že vévodkyně z Manchesteru a lady Mary Montagu přijely ve čtvrtek do Londýna z Německa. Myslím, že svatba bude v Londýně. Není mi lépe. Paul si koupil nádhernou pušku. A šli jsme střílet. Střílela jsem na cíl:
1° - 68 kroků!
2° - 100 kroků. A zasáhla jsem. Teď se musím naučit střílet za letu. Myslím, že střelbě propadnu. Hrála jsem na klavír a slyšela jsem výstřely. Nemohla jsem odolat a běžela jsem za Paulem, abych si zastřílela; výstřel je neodolatelný. Na jedné fotografii ze střelnice jsem našla vévodu — jen záda a ucho. Ale poznala jsem jeho šíji a ucho. A jak jsem ráda!
Plátěné šaty už přestávám nosit, je chladno.
Vycházíme, ale nastupuji do kočáru v zahradě, protože jsem byla u Paula, který lovil na pláni. Ó, jak nenávidím Nice! Jak se nudím! Není tu jediná živá duše na procházce (zelené šaty, sluší). Přinesli livreje, jsou pěkné. Dědeček zase řekl, že se diví, proč se Hamilton žení. Že by byl stotisíckrát šťastnější, kdyby nepoznal tajemství domácího života, a zvlášť jestli miluje Gioiu atd. atd. Ale uvedla jsem mu důvody, proč se žení, a řekla, že takové ženy se nemilují. Měl ji, protože pro bohatého, mladého, svobodného muže je tak nezbytná jako kůň nebo nábytek.
Ale lituji toho Hamiltona. On ženatý, on manžel, on s manželkou! Fi, jak mu to všechno nesluší!
Jen já bych mohla být jeho ženou, aniž by to vypadalo směšně. Jsem stvořená pro něj a on pro mě. Ale Bůh si myslí jinak. „Přestanu doufat, až přestanu žít“. To je mé motto. Je ženatý, ale může ovdovět; může se rozvést atd.
napříč stránkou
Ano, ano, tytéž myšlenky jako teď.
Procházíme se s Bête. Nikdo tu není! Jak je to nudné! Tolik si povídáme, a zavěšená do ní jsem dokonce poskakovala. Zase mluvíme o svatbě toho zvířete. Říká mi, že vévodkyně z Manchesteru je nádherná.
„Dcera také musí být krásná, protože jinak...“
„Ó! To nic nedokazuje, může to být sňatek domluvený rodinou, z rozumu.“
„Je to sňatek z rozumu, jsou to machinace staré vévodkyně, která chce mít dědice jména, a tak žení svého tlustého syna.“
Utěš se, Bébelle, že za tím stojí stará vévodkyně!
Znovu nasedáme do kočáru; rozsvěcují lucerny, je skoro tma. Cestou upadám do snění a Bête mě budí:
„Apropos, kvůli komu to bylo příliš brzy, příliš brzy...“
Ale jsem úplně vyčerpaná, mám úplně zlomené srdce, mám tak málo duševní síly, že když si sednu na židli, zapomenu na všechno a nepohnula bych se, kdyby mě někdo nevzbudil.
Ach! Jak je to kruté, že jsem tak nešťastná a tak zklamaná ve všech svých plánech! Byl by se mnou tak šťastný!
Nemohu uvěřit, že s ní bude šťastný! Jen já jsem pro něj a jen on je pro mě.
Jsem čím dál nervóznější a chytám se sebemenší příležitosti, abych si mohla poplakat, u večeře nebyla kaše a pláču. Jsem nemocná; posadila jsem se do velkého křesla u krbu a zavřela jsem oči, zůstala jsem tak aspoň čtvrt hodiny. Ach! Jak lituji ty, kdo jsou v mé situaci, a jak jim rozumím!
Jsem napůl zavražděná, čekám smrtelnou ránu: uzavření sňatku.
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka: 1875. Věru! Smrtelná rána mě nezabila. Je to dobře, nebo špatně?]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „doings“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „too early too early“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (tento a dva následující odstavce). ↩