Neděle 19. října 1873

Ještě v košili jdu k tetě, kde se vypráví o včerejším dni v Monaku. Viděli pana a paní Wittgensteinovy, nebo spíš prince Wittgensteina a jeho kurtizánu. Všichni jsme říkali, že je stará a ošklivá. Teta vyprávěla, že ji vedl pod paží, a dědeček na to řekl, že je to možná jeho žena. Bah! Říkalo se, že Gioia je Hamiltonova žena, a dědeček na to řekl, že nevěří, že Hamilton opustil Gioiu, ale řekli jsme mu, že se žení s Lady Montagu:
„Jaký idiot! Život by mu uplynul jako příjemný sen.“
„Ne, dědečku, jak by to šlo, a komu by zůstalo vévodství? Rod by vymřel.“
Říkalo se, že Gioia musí být hloupá, protože si neuměla vévodu udržet, kdežto Wittgensteinová si toho svého udržet umí.
„Ne, teto, ona si ho drží, protože vážně nikoho nemiloval, ale jednoho dne, až potká ženu, která se mu zalíbí, pošle tutéž Rosalii k čertu jako Gioiu atd. atd. atd.“
Jdeme do kostela (zelené šaty, sluší), vracím se pěšky s Anitchkoffovými a jejich přítelem panem Lubimoffem, starým pánem, který má v Petrohradě velmi vysoké postavení. Po obědě mě otravují Miloradovitchem. Jdu všechny doprovodit na nádraží, a sotva jsem u vagonu, pan Anitchkoff mě prosí, bere mě za ruku a přiměje nastoupit. Až do Monaka jsem nepromluvila ani slovo, tak jsem smutná. Nejpodivnější ale je, že začínám být nervózní. Není tu nikdo pořádný, samá nedělní chátra. Audiffret taky v nedělním cylindru. Posadila jsem se k mámě a sázela sto sous na černou, přišla série, dávala jsem na každý tah po louisu a vyhrála pět louisů. Měla jsem dost a šli jsme na terasu s Anitchkoffovými. Pan Anitchkoff mě představil svému příteli jako vážnou, pracovitou, rozvážnou osobu se železnou povahou. Že jsem už nehrála, bylo trochu i proto, abych se předvedla. Zůstala jsem v Monaku jen hodinu, v pět hodin se vracíme, ale jsem úplně smutná a skleslá. Anitchkoffovi nás vezmou k sobě, nechtěla jsem u nich večeřet, vymlouvala jsem se, jak jsem mohla, ale pán tak naléhal, že jsem musela jít nahoru. Taková vnucovaná pohostinnost je nesnesitelná! Jdu nahoru nerada, ale s úmyslem utéct. Jakmile jsem v jídelně, zůstanu minutu, pak vyjdu jinými dveřmi, srdce mi bije strachy, že mě chytí, otevřu velké dveře a klika se ulomí, nasadím ji zpátky a rychle, rychle sbíhám po schodech, procházím zahradou jako zloděj, přecházím ulici a jsem doma, konečně!
Mám hlad, ale bohužel! Už se večeřelo a prý nebylo nic dobrého, prostírá se. Jdu nahoru k Dině, jde se do divadla. Najdu tam Bête, která se češe. Dina mi říká, že Pitou zničil mou druhou žokejskou čapku. Nesmírně mě to rozzlobilo a to všechno dohromady mě rozbrečí. Všechny nepříjemnosti na mě! Opravdu mě zlobí, že kvůli tomu prokletému zvířeti přišla vniveč ta vzpomínka na výstavu! Večeřím a pláču. Není co jíst. Ale už nemám hlad. Jsem příliš nešťastná, abych měla hlad. Nejmenší hluk mě vyvede z míry. Například když dědeček žvýká, zuřím, a abych nevybuchla, zacpávám si uši. V ničem nenacházím potěšení. Dřív, když jsem unavená prací přišla do pokoje, těšila jsem se na modlitbu a na postel. Teď se modlím klidně a postel mi je lhostejná, protože nemohu myslet na nic kromě své bolesti. Před usnutím jsem si obvykle stavěla nějaké vzdušné zámky a představovala si desítku scén. Na co bych teď myslela?! Usínám trýzněná; spánku dřív předcházely sladké sny, teď mu předchází bezmocná žárlivost a ještě bezmocnější vztek. Dnes večer jdu spát pozdě, zítra musím být na nohou v pět hodin. Mluvily jsme o kráse, já, Dina a Bête. Pověděla jsem, co se mi líbí a kteří muži mi připadají krásní. Jmenovitě ruský následník trůnu, jeho bratři Alexis a Voldémar, ale na ty si pamatuji jen matně. Vévoda z Hamiltonu, lord Hamilton, baron Merck a pan Boreel.
Řekla jsem také, že nejraději mám zrzavou barvu.
Lord Hamilton vůbec není můj typ, úplný opak, ale je výjimkou. Je tmavovlasý, štíhlý, právě tak, aby mi připadal ošklivý. No a mně naopak připadá krásný. A je to jediný tmavý a štíhlý muž, který se mi líbí.
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka: 1875. Johnstone je tmavovlasý a líbí se mi.]
Dnes na tom nejsem lépe, je to týden, co jsem se dozvěděla tu odpornou zprávu, a celý ten týden je jeden řetěz polykaných slz a dušeného stesku.
Jsem bláznice! Ráda, že jsem nečetla nic nového, jsem tak pošetilá, že živím jakousi pečlivě skrytou a velmi slabou naději. Neštěstí je příliš velké, než aby mohlo být pravdou. Nemohu si zvyknout, že se za něj už nemodlím a už v něj nedoufám. Jsem na tu myšlenku tak zvyklá, že mi připadá nemožné se jí vzdát.
Ta myšlenka je něco drahého, co mi připadá nemožné zničit, ukončit, zapomenout.
A přesto je to pravda, je to pryč.
Ale ne, to je nemožné! Že by moje modlitba, kterou jsem celý rok říkala každý večer, nebyla vyslyšena! Že bych se musela rozloučit s tou drahou nadějí, kterou jsem celý rok živila! Že by Bůh byl tak krutý! Ne, ne, není to tak, nebo jestli to tak je, pak ne navždy! Budu se modlit k Bohu, aby mě osvítil.
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka: 1875. Všimněte si toho ne navždy, a nejlepší na tom je, že si totéž myslím i dnes.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „up“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Namely“. ↩