Sobota 18. října 1873

Budík mám rozbitý, probouzím se až v půl sedmé. Spala jsem dost, ale mám strašně unavenou tvář a jsou vidět stopy včerejších slz. Na úterý mám přečíst celou Iliadu. Posadila jsem se tedy na terasu napůl v salonu, napůl venku, protože prší. Ale princezna přišla zahrát Egyptský pochod a já nemohla pokračovat, zvrátila jsem hlavu dozadu a zavřela oči. Když jsem je otevřela, všechno vypadalo jinak (nespala jsem), déšť, nebe, stromy, zkrátka všechno. Se zavřenýma očima jsem viděla Baden, viděla jsem ho (dlouho). Než jsme šli studovat, sešli jsme se všichni dole, Walitský mi vymyslel strašné jméno. Marie profil vévody. Mučili mě tím neblahým Miloradovitchem, máma a teta o něm mluvily s rozzářenýma, živýma očima. Ale princezna promluvila o Hamiltonovi.
„Ach princezno, vymyslela jste si to, škádlíte mě, máma mi vynadala kvůli tomu Hamiltonovi a teď mě zase škádlí! Nic jsem si nevymyslela, ale mluvila jsem, protože se vždycky červenáte, když se mluví o Hamiltonovi a když se mluví o něčem, co se ho týká, což vás vždycky zajímá.“
Je to pravda! A já si myslela, že nikdo nevidí, když se červenám!
Žalostným hlasem jsem mámu prosila, ať poprosí Walitského, aby mě neotravoval tím svým: vévoda, vévody.
„Nechte ji, je malá, myslí na vévodu stejně jako na cokoli jiného.“
Z toho jsem pochopila, že si myslí opak.
Jsem ve strašném stavu, každou chvíli se bojím, že propuknu v pláč. Mluvila jsem rozmarně a zároveň se smíchem.
Na projížďce jsme zajeli daleko, aniž jsem si toho všimla, až na Avenue de la Gare.
„Ach, obraťte, obraťte, Auguste, jeďte do města,“ řekla jsem, když jsem si uvědomila, kde jsme.
„Sem jsme,“ říká princezna, „v létě chodívali v sobotu vidět ďábla, když se sedláci holili u toho holiče.“
„Ach ano, ale to je dávno.“
„Ano, šťastný čas naděje v Hamiltona, ty (Bête říká ta místo tu, to je její způsob mluvy) ho nikdy neoholíš.“
„Kdo ví? Kdybych se stala holičkou.“
Ano, tehdy bylo léto, bylo horko, nebyl tu nikdo, a přesto jsem byla šťastná. Co si počnu s touhle sezonou, copak stojím o tuhle společnost! Copak mi záleží na všech těch lidech?! Záleželo mi na Nice kvůli němu, na promenádě kvůli němu, zkrátka na všem, na všem kvůli němu. Teď mi je úplně jedno, kam jít, kde žít. Kéž mi dobrý Bůh pomůže přimět všechny, abychom jeli do Ruska, vyřídili své záležitosti a vrátili se usadit do Paříže! To je teď mé jediné přání a má jediná modlitba.
Prošly jsme s princeznou celou promenádu. Jaký malý sedlák je ten Audiffret, cylindr a světlý kabát nosí jen v neděli. Několikrát jsme potkaly paní Vigierovou, je podle mě opravdu krásná. Myslím, že se do ní tuhle zimu zakoukám.
Ubohá Gioia, kde je? Její dům je prázdný a srdce to cítí, cítí tu prázdnotu pokaždé, když jedeme kolem. Nice je bez duše. Nic mě nezajímá, nemám žádný cíl a jsem jako loď bez kormidla.
I kdybych psala ještě deset let, nikdy se mi nepodaří říct, co cítím. Ale ti, kdo byli v mé situaci, mě pochopí. Ne, nepochopí, protože nikdo na světě nemůže cítit jako já.
Jsem podivná bytost! Jsem tak nešťastná, a přesto se směji, zpívám, křičím. S princeznou se vracíme domů a u nás najdu Khalkionoffa. Myslím, že se to prase opovažuje být do mě zamilované.
Potom hrajeme krále, křičíme a smějeme se jako nikdy, udělali jsme takový hluk, že dědeček, kterého od jídelny dělí chodba a dva pokoje, nemohl dál číst. Paul a Khalkionoff jdou do Francouzského divadla. Jdeme nahoru ke mně, Dina tancuje, myslí si, že ji budeme obdivovat, a celá září. Ale mně není do obdivování. Odchází, ta krásná milovaná, domýšlivá ošklivka. Píšu za Bête dopis její tchyni.
Jak jsem se změnila od 13. října, osudného dne! Utrpení je neustále přítomno na obličeji. Jeho jméno už není blahodárné teplo, ale je to oheň, je to výčitka, probuzení žárlivosti, hořkosti a smutku. Je alespoň hezčí než já?!!
To je největší neštěstí, které může ženu potkat. A tohle neštěstí teď cítím, vím, co to je. Smutné posměšky!
Ó! Hamiltone, proč jsem si ho vybrala? Proč jsem měla to neštěstí tolik doufat?! Proč jsem tě milovala?!! Ó Hamiltone, jestli budu mít štěstí nebo neštěstí tě jednou potkat, řeknu ti, jak jsem trpěla. Řeknu ti, jak jsem tě milovala a o co jsi ve mně přišel!
Kéž jsi šťastný až do toho dne! Ale toto přání nepochází z mého srdce! Jak mu, běda, mohu přát štěstí? Na to nejsem dost smířená!
Naopak bych chtěla, aby byl nešťastný a litoval, že o mě přišel.
Začínám vážně myslet na svůj hlas. Teprve pak ho budu mít u nohou! Ale to je špatný záměr a prosím dobrého Boha, aby mi odpustil a pomohl mi rozvinout hlas.
Byl v mé duši jako svíčka lampa, ta lampa zhasla, je tma, smutno, člověk neví, kudy jít. Dřív jsem v drobných trápeních vždycky nacházela oporu, světlo, které mě vedlo a dávalo mi odvahu a sílu proti malým bídám, a teď marně hledám, dívám se, tápu, nenacházím nic než prázdnotu a tmu. To je strašné, strašné! Když člověk nemá v hloubi duše nic.
Zkoušela jsem myslet na salony, šaty, koně, plesy s jiným manželem, ale všechno mi připadalo odporné a myšlenka, že bych mohla milovat, nemožná.
To poslední není správné, protože když člověk ztratí jednoho, najde časem, tím neomylným lékem, jiného, protože nakonec člověk není z kamene. Je to velmi správná úvaha, jenže ve stavu, v jakém jsem, ji nemohu pochopit.
Ach! Mé sny byly velmi zářivé a překotné, ale má zkáza je ještě oslnivější a ještě překotnější!
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka: 1875. Našla jsem několik hloupostí, ale žádného Hamiltona.]