Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 19. října 1873

Jdu ještě v nočním k tetě, kde se vyprávělo o včerejším dni v Monaku. Viděli pana a paní Wittgensteinovy, nebo spíš prince Wittgensteina a jeho kokotku. Všichni jsme říkali, že je stará a ošklivá. Teta řekla, že ji vedl pod paží, takže tatínek řekl, že je to možná jeho žena. Bah! Říkalo se, že Gioia je Hamiltonova žena, pak tatínek řekl, že nevěří, že Hamilton opustil Gioiu, ale řekli jsme mu, že se žení s Lady Montagu:
— Jaký idiot! Život by prošel jako příjemný sen.
— Ne, tatínku, jak je to možné, a komu by zůstalo vévodství? Rod by vymřel.
Říkalo se, že Gioia musí být hloupá, protože neuměla udržet vévodu, a že Wittgensteinová umí udržet svého.
— Ne, teto, ona ho drží, protože vážně nikoho nemiloval, ale v daný den, pokud potká ženu, která se mu bude líbit, ta samá Rosalie bude poslána k čertu jako Gioia atd. atd. atd.
Jdeme do kostela (zelené šaty, dobře), vracím se pěšky s Anitchkoffovými a jejich přítelem panem Lubimoffem, starým velmi vysoko postaveným v Petrohradě. Po obědě mě otravují Miloradovitchem. Jdu doprovodit všechny na nádraží a jakmile jsem u vagonu, pan Anitchkoff mě prosí, bere za ruku a nutí mě nastoupit do vagonu. Neřekla jsem ani slovo až do Monaka, jsem tak smutná. Ale to nejpodivnější je, že se stávám nervózní. Nikdo není dobrý, všechno je nedělní darebáctví. Audiffret také v cylindru na neděli. Posadila jsem se k mamince a házela jsem sto sous na černo, byla série, vyhrála jsem pět louisů, když jsem dávala louis na každý hod. Měla jsem dost a šli jsme na terasu s Anitchkoffovými. Pan Anitchkoff mě představil svému příteli jako vážnou, pracovitou, pozitivní osobu se železnou povahou. Bylo to trochu na chválu, že jsem už nehrála. Zůstala jsem v Monaku jen hodinu, v pět hodin se vracíme, ale jsem úplně smutná a skleslá. Anitchkoffovi nás vezmou k sobě, nechtěla jsem u nich večeřet, omluvila jsem se všemi způsoby, ale pán tak naléhal, že jsem musela jít nahoru. Tato vnucovaná pohostinnost je nesnesitelná! Jdu nahoru s nechutí, ale také s úmyslem uprchnout. Jakmile jsem v jídelně, zůstanu minutu, pak vyjdu jinými dveřmi, srdce mi bije ze strachu, že budu chycena, otevřu velké dveře a klika se zlomí, dám ji zpátky a rychle, rychle sbíhám po schodech, procházím zahradou jako zloděj, přecházím ulici a jsem doma, konečně!
Mám hlad, ale bohužel! Večeřelo se a říká se, že nebylo nic dobrého, prostírá se. Jdu nahoru k Dině, jde se do divadla. Najdu tam Bête, která se češe. Dina mi říká, že Pitou zničil mou druhou čepici jezdce. Jsem tím nesmírně rozčílená a to všechno dohromady mě rozbrečí. Všechny nepříjemnosti na mně! Jsem opravdu rozčílená, že tato vzpomínka na výstavu je ztracena kvůli tomu prokletému zvířeti! Večeřím a pláču. Není co jíst. Ale už nemám hlad. Jsem příliš nešťastná, abych měla hlad. Nejmenší hluk mě vyvede z míry. Například když tatínek žvýká, zuřím, a abych nevybuchla, zacpávám si uši. V ničem nenacházím potěšení. Dřív, když jsem unavená z práce přišla do svého pokoje, myslela jsem s potěšením na svou modlitbu a na postel. Teď se modlím klidně a postel mi je lhostejná, protože nemohu myslet na nic kromě své bolesti. Před usnutím jsem si obvykle stavěla nějaké vzdušné zámky a představovala si desítku scén. Teď na co bych myslela?! Usínám v utrpení, spánek, jemuž dřív předcházely sladké sny, předchází mu teď bezmocná žárlivost a ještě bezmocnější vztek. Dnes večer jdu spát pozdě, zítra musím vstát v pět hodin. Mluvily jsme o kráse, já, Dina a Bête. Řekla jsem svůj vkus a muže, které považuji za krásné. Jmenovitě dědic Ruska, jeho bratři, Alexis a Voldémar, ale z těch mám jen neurčitou vzpomínku. Vévoda z Hamiltonu, lord Hamilton, baron Merck a pan Boreel.
Řekla jsem také, že zrzavá barva je ta, kterou mám nejraději.
Lord Hamilton vůbec není můj typ, úplný opak, ale je výjimkou. Je snědý, štíhlý, právě dost na to, abych ho považovala za ošklivého. Nuže, naopak ho považuji za krásného. A je to jediný tmavý a štíhlý muž, který se mi líbí.
[Poznámka: 1875. Johnstone je snědý a líbí se mi.]
Dnes na tom nejsem lépe, je to týden, co jsem se dozvěděla tu odpornou zprávu, a celý tento týden je řetěz vnitřních slz a potlačených lítostí.
Jsem bláznice! Spokojená, že jsem nic nového nečetla, ve své šílenosti se pokouším udržet trochu dávno ukrytou a velmi slabou naděje. Neštěstí je příliš velké, než aby mohlo být pravdou. Nemohu si zvyknout přestat se za něj modlit a přestat v něj doufat. Jsem na tuto myšlenku tak zvyklá, že se mi zdá nemožné ji opustit.
Tato myšlenka je něco drahého, o čem se mi zdá nemožné to zničit, přestat, zapomenout.
A přesto je to pravda, je to pryč.
Ale ne, to je nemožné! Že moje každodenní večerní modlitba po dobu roku není vyslyšena! Že se musím rozloučit s tou drahoucí nadějí, kterou jsem udržovala celý rok! Že Bůh je tak krutý! Ne, ne, není to tak, nebo jestli to tak je, pak ne navždy! Budu se modlit k Bohu, aby mě osvítil.
[Poznámka: 1875. Všimněte si toho ne navždy, nejlepší je, že si totéž myslím ještě i dnes.]